4.5. sobota: jízda k moři

Předpověď počasí pro ČR: velké ochlazení, sněhové přeháňky

Abych nebyl jenom do kočky (Černá kočka - karetní hra pro čtyři hráče), dostal jsem zodpovědnou roli deníkáře. Pavel s Radkem měli za úkol šoférování. Jencek s Radkem byli hlavní vyjednávači. A Pavel s Radkem byli hlavní plánovači akce. S velkým očekáváním ještě doplním, že hlavním kameramanem byl Pavel. Jestli to z toho nevyplývá, tak celkovej počet účastníků byl čtyři: já z Lysý nad Labem (dorazil jsem za Pavlem v pátek), Jencek ze Svitávky (nabereme v Blansku u vlaku) a Radek z Brna (pro něho se stavíme v Brně v Jundrově).

Cílem naší výpravy je Nacionalni park Paklenica v pohoří Velebit. Nejbližší velký město je Zadar. Nejvyšší hora je Vaganski vrh (1757 m), kterej se chystáme zdolat. Teď koukám, že to ale není nejvyšší bod Chorvatska, tím je Sinjal s výškou 1831 m, nachází se v Dinárských horách na hranicích s Bosnou a Hercegovinou. Sinjal necháme na jindy.

V rychlosti nakupujeme čerstvý pečivo v Kauflandu a jedeme na nádraží, akorát přijíždí vlak a Jencek vystupuje. Parádní načasování (u baráku na Zborovcích jsem měl pocit, že máme zpoždění). Dáváme do kufru Jenckův baťoh a kufr je plnej. Zatím to nevadí.

Do Jundrova na domluvený místo dorážíme v 8:00 (na minutu přesně). Škoda že jsme na tu osmou nebyli domluveni, měl bych z toho dobrej pocit. Radek ještě shání lžíci, v drogérii sehnal dětskou plastovou, ale prej se s tím dá taky jíst. Pár karimatek jsme hodili do kabiny, zbytek se do kufru nakonec vlezl dobře. Vyrážíme a honem pryč z Česka, tady má bejt hnusně.

Výbava do kopců

Pavel řídí, sedím vedle něho a cítím při tom navigační zodpovědnost. Naštěstí je cesta jednoduchá a Pavel ji zná, takže nedošlo k žádnýmu selhání. Já ani Jencek jsme řídit nechtěli, snad jedině v nouzi, např. kdyby byli řidiči unaveni. Měl jsem výmluvu na oční zánět, kterej mě trápí asi tejden. Jsme rádi, že jsme se všichni po dlouhý době setkali, takže jsme házeli dobrý klíny. Chtěl jsem tu zmínit historku, jak si jedna holčička zlomila ruku, ale nemůžu jmenovat, protože by Jencek mohl mít problém.

Za hodinu jsme v Mikulově, stavíme, abysme koupili dálniční známku a vypustili ty škopky, co jsme raději hned vypili, aby nezteplaly. Známku sice neměli, ale ta druhá činnost vyšla dobře - placenej záchod jsme vynechali, prošli nepostaveným plotem do přírody a do soukromí, kde jsme si náležitě ulevili. Známku Pavel zařídil na další benzínce, už v Rakousku. Než dohrál to divadlo (umí si o známku říct líp pantomimou než jiným způsobem), tak se ho obsluha zeptala: "Ty asi budeš chtít známku, co?"

SMS 9:07 - Vjíždíme do Rakouska

Vídeň jsme projeli bez problémů, docela se divím, že místňáci nejezdí do práce v sobotu dopoledne, to jsou silnice docela čistý. Další zastavení jsme dali na benzínce na 50. kilometru za Vídní, čas ukazoval 10:40. Vím to, protože to mám poznačený u ulovený kešky.

Schengenským prostorem jsme profičeli jak králi, pořád ještě řídí Pavel. Na benzínce nad Mariborem musíme brát benzín, kromě toho měníme řidiče. Keš ukazuje 12:35. Na hranici s Chorvatskem jsme v 13:15, pouštěj nás jenom podle ksichtů.

SMS 13:22 - Déšť občas, uvidíme co u moře.

Dále stavíme na odpočívadle Vukova Gorica za Karlovacem, je 14:45. Pojídáme řízky, ale moc se nezdržujeme. V Chorvatsku jsme byli rychle, ale cesta touto zemí je nejdelším úsekem, ještě zdaleka nejsme u cíle.

Člověk, když v létě jede k moři do Chorvatska, vidí ten kontrast při průjezdu zelenejma Alpama ve srovnání s vyprahlou chorvatskou zemí. Teď se ale nic takovýho nedělo. Chorvatsko na jaře má krásnou světle zelenou barvu občas promíchanou s bílým vápencem. A aby se ten pocit svěžesti ještě zvýraznil, začalo pršet. Občas dost prudce, takže jsem měl radost, že se dneska vyprší a zítra bude hezky. I Jencek z toho měl dobrej pocit a komentoval to slovy, že počasí láká na koupačku nebo na výlet do hor. No fakt jsme mysleli, že u moře musí bejt hezky a úplně jsme hypnotizovali konec toho dlouhýho tunelu u moře, že na jeho konci bude slunečno. Nebylo.

SMS 17:05 - Tak jsme dojeli na místo. Pěkně prší...

V 17:03 jsme dorazili do Starigradu do kempu Paklenica National Park. V tom lijáku jsme se poptali na chatičku, s tím jsme neuspěli a ani ta hezká recepční nás tu neudržela. Proto jsme se přesunuli vedle do Bluesun kempu. Tam nás málem natáhla recepční Táňa, která říkala, že za chatku je 39 EUR za osobu plus ty různý poplatky. To nám přišlo nehorázný, tak Jencek prolezl booking.com a tam zjistil, že se dá ubytování v chatce v tomto kempu pro všechny lidi dohromady včetně všech dalších poplatků koupit za 2200 CZK. Takže jsme udělali rezervaci přes booking.com a Jencek nám tím cenu stáhl na polovic. Vrátili jsme se za Táňou a řekli jí, že máme rezervaci přes booking. Najednou říkala, že 39 EUR je za celou chajdu. Myslím ale, že nás chtěla odrbat. Jako kdybysme vypadali jak nějací zámožní turisti. Aby to bylo jasnější, tak na účtu jsme pak jako celkovou sumu měli 620 HRK (2217 CZK). Vybrali jsme si chatku číslo 37 a byli jsme šťastní, že máme pevnou střechu nad hlavou.

Pláž u našeho kempu

Chatka sice malá, ale docela rozumně stavěná - dvě ložnice se dvěma postelema, každá ložnice měla záchod a sprchu. Malá kuchyňka se stolem, kde by posedělo i 6 lidí. A plastovej stůl a židle na zastřešený verandě, tu jsme ale dneska opravdu nevyužili. Pustili jsme si elektrický topení a mohli vyrazit na koupání, protože už moc nepršelo. Jencek je starej otužilec, ale i tak potřeboval podpořit, tak jsem šel do plavek taky. U chatek seděli rekreanti zachumlaný v zimních bundách, začali nám fandit, takže jsme už nemohli cuknout. No ledárna jak prase, nechápu, jak se do prázdnin může takový množství vody ohřát.

SMS 18:35 - Pořád prší, ale koupel v moříčku máme za sebou.

Mezitím se ohřála chatka a vychladilo pivo, tak jsme si mohli dát jeden zaslouženej kousek. Byl jsem rád, že už můžou i řidiči, abstinence je holt jejich úděl. Zahráli jsme kočku, byla to pěkná hra, dokládačku projel Jencek a Pavel a hru Radek. Popíjeli jsme Pavlovu pivní pálenku a užívali si, že sedíme u stolu. Povídat si přes stěnu stanu, na kterou bubnuje déšť, mi zrovna moc atraktivní nepřipadalo. V jednom pokoji byla manželská postel, tu jsem vychytal s Jenckem. Takže příjemný teplo bylo i přes noc.

5.5. neděle: cesta na horskou chatu

Předpověď počasí pro Zadar: zima, déšť

Recepční Táňa nám zamotala hlavu, možná za to mohly ty materiály, co jsme měli k dispozici. Zjistili jsme dvě různý hodnoty pro check-out, v deset nebo v jednu. Vzhledem k předpovědi počasí jsme totiž tušili, že nás čeká urychlenej tříhodinovej pochod v dešti až na horskou chajdu Planinarski dom Paklenica.

SMS 8:51 - v kempu jsme si vzali chatičku, takže dobrý. Za chvíli asi zase bude pršet

Probudilo nás sluníčko. Říkal jsem si, jestli má smysl urychleně vyrazit, abysme třeba hodinu odkrojili v příznivým počasí nebo se nestresovat a nebo dokonce naopak co nejdýl vydržet pod střechou. Zvolili jsme střední variantu, pobalili, Jencek se vykoupal, zaplatili (Táňa už tam nebyla) a vyšli. Zvony by akorát vyzváněly desátou hodinu.

Slunce pořád, ale úplný vedro nebylo, přes tričko jsem měl ještě bundu. V podstatě už od kempu jsme viděli tu soutěsku, do který jsme mířili. Moc lákavej pohled. U Marasoviče na křižovatce (necelej kilák od hlavní silnice) nás velice zaujala hospoda. Teď byla zavřená, protože bylo 10:45, ale při zpáteční cestě tu určitě bude příjemný posezení. Jencek pak uviděl ceduli Staropramen, takže jsme náš plán rychle přehodnotili. Neodpustím si reklamu - Staráč je jedno z nejhorších českých piv. (Jestli se tomu ovšem dá říkat pivo. Český není určitě…)

Kaňon Velika Paklenica

Počasí pořád bylo hezký, dokonce jsem si sundal bundu a šel jen v triku. U odbočky na vrcholek Paklarić Fort jsem přešel potok a podíval se na zříceninu mlýnu nebo co to bylo. Čas ukazoval 11:05. Tenhle vrcholek jsem chtěl zmínit kvůli tomu, že to vypadá na fajn vycházku, kdybysme tu náhodou někdy v létě trávili dovolenou u moře. Zanedlouho jsem potkal rodinku, která na tenhle vrcholek měla namířeno, ale netušili, jak se tam dostat. Tak jsem jim to anglicky vysvětlil, je to tragédie, jak mně pozdě naskakujou slova, který perfektně znám, např. bridge. Když na mě někdo vybafne, tak prostě nemám vybavovací schopnost, vzpomenu si až za deset sekund, což je v rozhovoru poněkud trapný. Ale byli nadšení, že jsem jim poradil a ujišťovali mě, že tomu dobře porozuměli. Vzhledem k tomu, že už jsme je nikdy neviděli, soudím, že to trefili.

SMS 11:07 - jdu jen v tričku, zatím sluníčko a krásně

Ale to již přicházíme k parkovišti a k "bráně" do národního parku. Zde se vybírá 40 kun za člověka a den strávenej v parku. Nabádal jsem kluky, že zaplatíme jen dva dny, že to nikdo nepozná. Zvítězila ale poctivost a Jencek vyřídil třídenní vstupenku za 80 kun pro každýho, no ještě že tohodle vyjednávače máme s sebou. Dali nám krásný vstupenky, určitě to stálo za to. Nevěděli jsme, jestli třeba někde nechodí nějakej kontrolor, aby nám třeba nedal pokutu, že nemáme správnej lístek. Takhle ale bylo všechno v pořádku a mohli jsme zvesela pokračovat kaňonem dál.

Za chvíli skončila silnice, což nás potěšilo, protože jsme nemuseli dávat pozor na auta. Lidi jsou líní a nejraději by dojeli autem až na Vaganski vrh. Ale bylo tu spoustu horolezců, kteří si vezli cajky, to asi fakt nešlo nýst na hrbu. Šli jsme kolem bunkru "Podzemní město Paklenica", což byl dřív vojenskej kryt. Nevznikl ovšem za války, no vlastně jo, za studený války v roce 1950. Měl sloužit jako sklad pro vojáky a kryt pro jugoslávský papaláše. Po smrti Stalina šel ale tenhle projekt do kopru a bunkr zazdili. Teď to ovšem taky není žádná sláva, měl jsem pocit, že jdu nějakou nemocniční chodbou, která má stěny obložený sádrokartónem. Snad jen ta rozloha je působivá, jinak asi fakt jedna hvězdička z deseti, jak zhodnotil Pavel. Dokonce jsme si tam ani pivko nedali, a to už je co říct. Atmosféru místa dokreslil arabskej stánek se suvenýrama, kterej se schovával v jeskyňce opodál.

Kaňon Velika Paklenica

Zvesela jsme pokračovali dál - úmyslně opakuju tohle slovní spojení, protože jsme opustili kýč, šli krásným terénem a hlavně počasí bylo pořád skvělý. Zhlídli jsme pěkný vodopády, Pavel do nich lezl natočit pár akčních záběrů, neutopil ani kameru ani sebe. Občerstvili jsme se slivovicí. Vítr mi tu dvakrát převrátil panáka (pochvala Pavlovi za dobrou výbavu), ale to mi nemohlo zkazit radost, zásob máme dost. A to jsem ještě nevěděl o zvyku na horských chatách - rakija grátis. Trochu mě překvapil odmítavej Jencek, kterej se vymlouval na krácení či dokonce zamítnutí pojistného plnění z cestovního připojištění v případě opilosti pojištěného, což by se asi nelíbilo pojistníkovi ani obmyšlené osobě. U vodopádů je odbočka na vrcholek Anića kuk, zezadu se tam dá turisticky dojít, značka vede až na vrchol. Je to nejvyšší skála v Chorvatsku a tím pádem je rájem horolezců.

Po cestě jsme sledovali informační tabule naučné stezky, několik z nich mě fakt zaujalo, tak dovolte pár chytrostí, který jsem z nich vyčetl. První zajímavostí byly místní zvířata. Za prvý - býložravci se řeknou biljojedi. Za druhý - kamzík je po chorvatsku divokoza. Další zvířata se dají očekávat - vlk, jelen, medvěd, rys, kamzík. Žádnýho jsme nepotkali, později jsme pochopili, že si všichni z nich dali další kolo zimního spánku.

Minuli jsme odbočku k jeskyni Manita peć. Je to údajně největší jeskyně v Paklenici, dělají se zde prohlídky (s průvodcem). Délka jeskyně je 175 metrů, hloubka 35 metrů. Pro nás z Moravskýho krasu se to zdá bejt ubohý, ale co jsem viděl fotky, tak je jeskyně vyzdobená fakt hezky. Psal jsem "údajně největší", protože mám dojem, že existuje ještě Vodarica Pit, což je jeskyně dlouhá 300 metrů. Buďto Vodarica Pit není vůbec jeskyně (název spíš připomíná propast) nebo vůbec není v Paklenici (nepodařilo se mi ji najít). Nebo není uváděna, protože je nepřístupná. Nebo je taky možný, že příznivci Manita peć prosazujou tuto, kdežto druhá skupina prosazuje Vodarica Pit. Takový souboje známe i od nás, kde jihomoraváci mají jasno, že nejhlubší je Macocha, kdežto hloupí seveřani se do krve hádají, že nejhlubší je Hranická propast. Jasný ale je, že místní jeskyně obývají vzácní a co do druhů početní netopýři a že netopýr se chorvatsky řekne šišmiš.

Po cestě jsem fotil orchideje - byla tam krásná louka, kde rostly dva druhy - orchidej fialová a orchidej světle růžová. Názvy nezní moc odborně, ale to jim na kráse neubírá. Náhle se nám zjevila občerstvovna, na kterou jsme nebyli připraveni, protože v mapě nebyla moc označena (v mapě byla jenom při jedný konkrétní hodnotě zoomu). To nám ale nezabránilo v tom, abysme si dali jedno Karlovačko. Tady už bylo klidněji a mnohem příjemněji než v tom turistickým centru dole u bunkru. A taky jsme tušili, že už dojdeme za sucha, takže čas na pivo byl ideální. Píšu, že nikdo neměl hospodu v mapě - zde je potřeba zmínit, že je to prvně, co nemáme s sebou papírovou mapu. Ta se hodí leda tak ke společný diskuzi nad trasou, ale to jsme zvládali i nad mobilem případně u mapy na nástěnce. Mapa v mobilu je lepší - je aktuální (mapa Chorvatska od Seznamu mi připadla fakt dobrá), dá se hodně zoomovat a je v ní vidět naše poloha. Doma mi holky připomínaly, ať nezapomenu mobil. Žena se tomu zasmála ve smyslu, že to bych byl jak bez ruky a že to se opravdu nestane. A stalo. Na cestě k vlaku jsem se u kolejí chtěl podívat, za jak dlouho mi to jede a zjistil jsem, že jsem bez mobilu. Bleskový rozmýšlení - na vteřinu jsem si řekl, že se bez toho krámu obejdu, pak že raději pojedu dalším vlakem (bylo to v pátek ráno, vlaky do práce jezdí po půl hodině), protože vysílačka a navigace se na tomhle výletě fakt bude hodit. Ale vyřešilo se to dobře - shodil jsem baťoh, karimatku a igelitku s pohorkama a hodil sprint domů. Vlak jsem stihl.

Půl kiláku před naším cílem jsme sedli na zídku a poobědvali z vlastních zásob, ať se s tím pořád nemusíme tahat. Zásobení jsme dobře, v ubytovně máme navíc objednanou polívku. Dívali jsme se na hlavní hřeben, na něm se trvale držely mraky, je možný, že i pršelo. Ale hory to držely dobře a my si stále užívali sluníčka.

Zanedlouho jsme dorazili na chatu Planinarski dom Paklenica, kde jsme se ubytovali a přemítali, co dál, protože byly tak přibližně tři hodiny odpoledne. Ubytování vyjednal Radek, postaral se o nás Fousek. Bydlíme v jednom ze tří horních pokojů, jsou tam jenom čtyři palandy, kromě nás tu ještě bydlí dva nějací další lidi. Před pokojem má postavenou provizorní boudu velkej pes, vedle nás bydlí malý dítě. V pokoji se přezouváme. Předem upozorňuju, že je potřeba se orientovat v lidech, se kterýma jsme tu trávili čas a kteří se o nás starali. Takže si zopakujeme, že tu máme Fouska (bradku měl zapletenou do copánku), dále spolubydlící Psovod a Černovlasá.

Kromě této naší chaty se v okolí vyskytovaly další dvě chajdy s možností ubytování: Ivančev dom a Ramića Dvori. V této oblasti bylo roztroušeno ještě plno dalších domků. Vzhledem k tomu, že je noc ještě mladá a naší chajdy si užijeme ještě dost, vyrazili jsme se podívat do Ivančeva domu, je to cesta na ani ne deset minut. Dorazili jsme tam v 15:20.

Ivančev dom

Ivančev dom vypadal pustě. Za chvíli se ale objevila babka, u ní jsme si objednali pivka. Babka se vrátila obstarávat hospodářství a její syn Franjo nám přinesl fajnový chlazený lahvový Karlovačko (proč nutěj osly tahat lahváče?). Příbuzenským vztahem si nejsem jistej, to jméno ale snad sedí. Franja si zapamatujte, je to v našem příběhu nejdůležitější postava. Seděli jsme venku a koukali na tu parádní zeleň, pod náma se rozprostíralo údolí Velké Paklenice. Počasí pořád jakž takž šlo, už ale byla docela zima. Tak nějak samovolně vznikl nápad požádat o rakiju. Franjo s potěšením naklusal a hlásil, že je gratis. Teď si ale uvědomuju, že jsme po cestě na poutači viděli, že Ivančev dom nabízí rakiju zdarma - chvíli jsme zalitovali, že nejsme ubytovaní tam. Pak jsme ale zjistili, že rakija zdarma je příjemnej místní zvyk a že se praktikuje na všech třech chatách. Venku jsme ještě komunikovali s přišedším milým párem, borec od Přerova, holka z Kamenných Žehrovic. Jsou ubytovaní zde. Přesunuli jsme se dovnitř, kde nefoukalo a nepršelo, ale kdyby bylo zatopeno v kamnech, tak by to bylo dokonalý. Takhle jsme museli topit rakijou. Zahráli jsme kočku, popili Karlovačko a byl čas na návrat. Franjo nám doporučil, abysme se moc neflákali, že i když je to dolů pět minut, tak že za chvíli uhodí pořádnej lijavec.

Rychlou chůzí jsme se vrátili do našeho Planinarského domu a začalo dost pršet. Začala se o nás starat Irena, bylo fajn, protože nosila piva (plechovice Ožujsko, na můj vkus teplejší) a v chatě bylo díky kuchyni krásný teplíčko. V kuchyni vařila starší paní, říkejme jí tchýně Ireny. Dali jsme kočku, samozřejmě rakiju a najednou se objevil Franjo. A od týhle chvíle se nám to tu začíná pěkně zamotávat. Zdá se, že jsme v onom údolí, kde se geny míchají jenom mezi místním obyvatelstvem. Franjo přišel jen v mikině, kterou měl suchou, tak jsme se ho ptali, jestli přijel autem. Bylo to dost vtipný, protože venku lilo jako z konve. Když jsme se zmínili, že zítra míříme na Vaganský vrh, bylo nám řečeno, že nám to počasí určitě nedovolí. Na večeři jsme dostali fazolovou polívku s klobásou, mně sedla.

Spát jsme šli spokojení, ve veselý náladě, příjemně unavení po krásným dni. U mě se ty fazole ozvaly hodně brzy a nedařilo se mi to utajit. Naši spolubydlící to hodnotili slovy "dobro zaživanije".

6.5. pondělí: Crni vrh

Předpověď počasí pro Zadar a hory: tohle fakt nemá smysl sledovat

No možná teď jsme to počasí sledovat mohli, ale spíš jsme dali na důvěryhodný informace místních zkušených horalů. Nejvíc s náma komunikovala Irena, ukazovala nám i fotky (zasněžených hor). To co u nás včera byl liják, to na hřebenu byla sněhová vánice. Šíleně foukalo, takže další důvod, proč na hřeben jít nelze. Tohle kdyby nás chytlo nahoře, tak bídně zahyneme (bez přehánění). Sníh se prej nachází od 700 metrů nahoru (zřejmě se to týká hlavního hřebene), naše chata je ve výšce 500 metrů. Irena nám naplánovala výstup na Crni vrh, u chaty byla šipka s dobou výstupu: 2 hodiny. U toho byl i rozcestník na rozcestí Mala Močila (1 hod), u čehož jsem se v odpovídající pozici vyfotil. Ještěže bylo vyloženě nepříznivý počasí a my nemuseli tak oplakávat, že se nedostaneme na Vaganski vrh. Napadla nás ještě varianta, že bysme se tam mohli dostat z druhý strany, kde se dá hodně vysoko vyjet autem. To ale Pavel zamítl, protože i když má džíp (Duster), tak už na něj dal letní gumy. Takovej nerozum - jet v květnu do Chorvatska na letních pneumatikách… A z druhý strany je údajně sníh už od 500 metrů vejš. Tuhle variantu nám Irena zamítla rovnou, dodala další pikantní důvod - jsou tam miny. Turistický značky jsou sice odminovaný, ale tak maximálně 5 metrů od cesty. Když je sníh, tak přesně trasu netrefíš - a letíš. Když je sněhu hodně, můžeš vesele běhat v minovým poli bez rozhazování nožičkama. Ale tohle je malá vrstva, takže to bouchá.

no comment...

Výlet na Crni vrh vypadal v pohodě jak časově, tak i profilem výstupu a zdál se být vhodnej vzhledem k počasí. Trasa vedla v podstatě pořád lesem, takže by ten silnej vítr nemusel bejt tak hroznej. Vyrazili jsme proto až v 9:20.

SMS 10:29 - už máme signál, včera napadlo dost sněhu, takže nemůžeme na hřeben

Nevím, jak to cítili ostatní, já měl pocit, že ten vítr hroznej je. Stromy se hodně ohýbaly, ale nebyli to žádní chudáci jak v našich nebo slovenských horách, tohle bylo pravý horský dřevo. Převážně jsem vnímal borovice a buky. Cesta ale byla bezpečná, zřícení do hlubin by nehrozilo ani při tom nejprudším poryvu. Došli jsme na rozcestí Mala Močila (vrchol je napravo, nalevo je Velká Močila - zní to jak ženský nalevo, chlapi napravo). Tady se mi děsně líbl ten háj, vypadalo to jak z pohádky (teď nemyslím Vinetoua, ten se natáčel o 5 km jinde, jihozápadním směrem). Vítr fičel fakt brutálně, přes zimní čepici jsem si přetáhl ještě kapucu od mikiny, přes rukavice mi mrzly ruce. Nejhorší to bylo při výstupu na vrchol, tam jsme se při nárazu větru drželi borovic. Jencek hlásil, že se na vrchol koukneme jenom tak v rychlosti a mizíme dolů.

Crni vrh

Na vrchol Crni vrh (1110 m) jsme vylezli v 11:15, tedy přesně podle toho, jak předpovídal rozcestník. Jak jsme byli překvapeni, že vrchol bylo jediný místo, kde nefoukalo. Existenci větru nám připomínal jen rachotící uvolněnej plech na hlavní kameře na vrcholovým stožáru. Kromě týhle kamery tam byly čtyři další, každá namířená na jinou stranu. Podle toho zařízení jsme usoudili, že je tohle významná meteorologická stanice. Ty kamery tam možná jsou spíš kvůli ochraně majetku než jako webkamery. Při rychlým hledání na internetu se mi promítání z týhle webkamery najít nepodařilo, ale je fakt, že Crni vrh se nachází v každým balkánským pohoří. U vrcholový knížky byla keška, tak jsem ji zalogoval, ale zřejmě to byla nějaká archivní, protože ani tu se mi nepodařilo identifikovat. Tak moc jsme řešili Pavlovy lahvičky s Tatratea, až jsme je s sebou nevzali. Jako vrcholová prémie nám ale dobře posloužil Radkův pelyňkovač. Navzdory očekávání jsme se na vrcholu zdrželi poměrně dlouho, kochali jsme se výhledy na všechny strany. Na moře bylo vidět hezky, škoda, že jsme si neprohlídli naši zítřejší trasu (teď jsme ji asi ještě ani neznali). Zajímavej byl i pohled na hřeben. Byly vidět zasněžený vrcholky. Ale ne až úplně nahoru, tam se celou dobu držel mrak. Hřeben si pořád držel (asi) nějakou šílenou chumelenici. Díky tomu jsme my měli jen pár mráčků a semtam poletovaly zmrzlý vločky.

Pohled na hlavní hřeben

SMS 12:31 - Posílám pusinky.

Sestup byl v pohodě, protože byl rychlej, ale zase nehorázně fučelo. Radek šel pozadu, tak jsem ho kontroloval, jestli to s ním při jeho vejšce moc nevlaje. Ale asi neměl problém, jen se kochal. Šli jsme jihovýchodním směrem až na rozcestí, kde jsme zvolili prodlužku a pokračovali až na Martinovo Mirilo. Po cestě jsme pozorovali krásný veliký pivoňky, krásnou velikou ještěrku a borovice - krásný veliký. Posledně jmenovaný byly fakt úchvatný, rostly mezi vyznačenejma políčkama, bylo jich tam asi pět obrů, tohle zřejmě byli původní místní obyvatelé. Ostatní borovice vypadali už o pár generací mladší.

Tady to Martinovo mířidlo (jak jsem tomu říkal) je sedlo a je zajímavý v tom, že na jedný straně vzniká potok Velika Paklenica, na druhý Mala Paklenica - tyhle potoky pak tvoří dva hlavní paklenický kaňony. Kousek dál nahoru je útulna Ivine Vodice, což by mohlo bejt dobrý místo na přespání při přechodu hřebenu, ovšem muselo by se jít natěžko.

Podél potoku Velika Paklenica jsme došli domů na naši chatu, hodiny ukazovaly přesně 15:00. Dali jsme si zasloužený Ožujsko a pojedli něco ze svých zásob. Včera jsem se bránil, ale dnes už jsem musel zajít na ten tureckej záchod, zvládl jsem to obstojně. Marně jsem se snažil najít kešku ve skalce u chaty, ale aspoň jsem si chajdu prohlídl ze zajímavý perspektivy. Chatička je to docela pěkná. Dole je zděná, nahoře z hodně tmavýho dřeva, hodně výrazný jsou červený prvky: okna a okenice, horní zábradlí a před chatou červený kolečko s kytkama. Samozřejmě nechybí chorvatská vlajka.

Planinarski dom

Padly návrhy, že bysme se ještě šli podívat nahoru na vyhlídku, ale naštěstí jsme se všichni shodli na tom, že jsme tou vyhlídkou mysleli nedalekou chatu Ramića Dvori. Prošli jsme kolem louky s pasoucíma se oslíkama, kde se podle mapy nachází helipad, což není nic jinýho než malej heliport. Jak tady v tom svahu ale operuje vrtulník, to si moc představit neumím. Vystoupali jsme ještě o malinko výš, než je Ivančev dom. Po cestě jsme taky viděli několik cedulí s šipkou na Ivančev dom. Měli jsme pocit, že ty cedule říkají "tudy na Ivančev dom", "opravdu nechcete na Ivančev dom?", "poslední šance, jak se dostat na Ivančev dom". Ale pan, říkejme mu Ramič starší, nás srdečně přivítal a rakija byla na stole hodně rychle. Tohle ale nebyla čistá rakija, byly to ořechovej a višňovej likér, ale taky stály za to. Černá kočka taky stála za to, ale ta se už odehrávala vevnitř, protože venku dost foukalo. Na horách bylo fakt nádherně, ale docela zima. O to líp bylo u kamen, na který pan domácí hodil nějakej hašiš, aby to tam pořádně zasmrděl. Máme teda další místní postavu - pana Ramiče staršího. To starší znamená, že byl na pohled důchodovýho věku. Určitě existuje i pan Ramič mladší, protože jsme slyšeli, že se zítra vrátí Mário. Jeho jméno jsme viděli i na vizitce. Mysleli jsme, že Mário je šéf Ramića Dvori. Jak uvidíte dále, zřejmě jsme se v tom mýlili.

Z jedný strany měla chata půlmetrovou zeď, docela jsme se divili, kolik se tady nahoře vyprodukovalo betonu. Na všech chatách ho bylo hojně. Z druhý strany ale na Pavla dost fičelo škvírama v prknech. Docela nepoměr v tloušťce a kvalitě stěn, ale je možný, že za Pavlovou tenkou stěnou byl chlívek a byl od kuchyně oddělen jen prknama, aby tam oslíkům šlo teplo. Pavlovi tam ale dost šla zima, možná proto zkonzumoval takový množství toho likéru. Za chvíli si k nám přisedli zde ubytovaní obyvatelé - opět mladej pár - Angličan s Španělka. Volně jsme konverzovali, říkali, že jim připadá chorvatština podobná češtině. To jsme potvrdili, ale řekli jsme, že si navzájem s Chorvatama nerozumíme, dokonce, že některý slova mají významně jinej význam. Například chorvatskej výraz pro "pití" u nás znamená dámskou výbavu. Netušil jsem, jakej moje nevinná historka vzbudí ohlas a jak bude dotažená k dokonalosti, když Španělka řekla, že tenhle výraz ve Španělsku znamená pro změnu výbavu pánskou. Pak už jsme jen machrovali se znalostí španělštiny, kdy jsem vytasil "pompon", Pavel zase ukázal "cojónes".

Ramića dvori

Prostě švanda byla až na půdu, strašně příjemně se tam popíjelo - po středně náročným výletu, v krásnejch horách, v čistým vzduchu, s milejma lidma. Na fotkách jsem pak viděl, že to fakt stálo za to. Skoro to vypadalo, že bude Vrh (myslím vrh) v údolí. Dole na naší chatě opět fazolovka s klobásou a napínavá kočka. Pavel projel dokládačku, já po tuhým boji hru. Horší ale bylo, že jsem zapomněl vzít svoje karty a přišel tak o vzácný zápisy na těchto chatách.

Franjo už byl na dolní chatě jako doma, nechal se slyšet, že ti osli pasoucí se u Ramićiho jsou jeho. Takže až k Ramićimu sahají Franjovy dlouhý prsty. Při výměně názorů osazenstva jsme pochopili, že dolní babča je Irenina tchýně. Takže se nám v těch zmatených vztahových propletencích podařilo vyškrtnout aspoň jeden otazníček.

7.5. úterý: sestup k moři

Musel jsem se smát, jak jsme si užívali klid od dětí. Ráno nás probudil pláč děcka od vedle a štěkot psa přede dveřma. Podle péče o dítě jsme poznali, že matkou je Irena. Hodně se o něj staral i Franjo, že by táta? Ještě se tam vyskytoval starší kluk, asi tak tříletej, hrál si s Franjem a typickým jeho znakem byl dudlík. A tím jsme se seznámili se všema místníma postavama.

Ten pes byl moc hodnej, ale taky na mě trochu bafl. V noci jsem šel na záchod (veřejný záchody na malou potřebu nemám rád, takže jsem vylezl na zídku a prováděl to tam… tohle bylo moje místo) a když jsem se vracel, zjevila se přede mnou silueta velikýho zvířete. Myslel jsem, že je to rys, asi jak jsem byl rozespanej, tak jsem se nebál, spíš jsem měl zájem si ho prohlídnout. Naštěstí to byl jen ten pes.

Ráno Radek vyřizoval formality jako třeba placení, ostatní jsme hledali kešku Borisov dom - tuhle rozhodně bylo potřeba ulovit. Proč se vlastně naše chata jmenuje Borisov dom? Keš jsme hledali na tý skalce u mostu, to bylo správný místo úkrytu, ale nenašli jsme. Musel jsem požádat o radu Fouska. Ten se zdál bejt mimo. Až Irena šáhla a vytáhla. Zas tak fikaná skrýš to nebyla, ale prostě jsme to nenašli.

Už jsme se pokochali dost, mohli jsme vyrazit, bylo 9:55. Nikam jsme nespěchali, takže se nám zdál bejt startovní čas v pohodě. Ale i když bude cesta poměrně krátká, dorazíme až večer. Namířili jsme do kopce na vyhlídku a nejkratší cestou na Vidakov kuk. S Jenckem jsme se trochu opozdili, protože mi pan inženýr (takovej titul sice nemá, ale je technicky zručnej) opravil hůlku. Značka Husky opět zklamala - skoro všechno, co mám od Husky, jsou šmejdi. Chytli jsme jinou cestičku a hned jsme zabloudili, takže jsme nabrali dalších 30 sekund zpoždění. Kluky jsme dohnali až u přechodu říčky Brezimenjača, kterou jsme museli po kamenech přebrodit. Zde se mi hůlky hodily, vodu jsem přeběhl jak Mojžíš. Hůlky jsme s Pavlem použili prvně, nechtěli jsme bejt jak geronti, ale když už se s nima táhneme… Brodění jsme si užili, byl to příjemnej prvek, ale asi stačil jeden. Původně jsme chtěli jít kaňonem Malé Paklenice, ale to nám Irena rozmluvila, že prej se tam pořád překračuje potok. Vidakov kuk byl opět její plán. Myslím, že nás Irena trochu podceňovala, možná spíš byla jenom opatrná. Podle našich ksichtů bych soudil, že jsme zkušení horalové. Žádní holobrádci, ale chlapi při největší síle. Je ale fakt, že kaňon Malé Paklenice je v období dešťů a tání sněhu neschůdnej. A projít se po kopečcích s rozhledem nás lákalo, takže Vidakov kuk byla správná volba.

Trochu nad údolím je vidět pastvina a nad ní Ramića dvori

Vylezli jsme do 700 metrů, kde už nebyly stromy. Kochali jsme se krásnýma výhledama v krásným počasí. Radost z toho měla i havěť, soutěžili jsme, kdo uvidí víc ještěrek. Zase jsme viděli dva obrještěry. Ten jeden se vystavoval na kameni a asi se nás bál, tak dělal, že tam není, tak jsme udělali parádní fotky. Podařilo se nám vyplašit i zmiji - to byl Jenckův úlovek. Zmije byla mezi ním a mnou s Pavlem, my se nehejbali, aby hned nezdrhla, Jencek udělal pár fotek, ale na tom slunku se moc nepovedly. Ale máme je, takže nekecáme.

Pruhovaný kopce jsou Močily, Crni vrh je vzadu s tím stožárem

Hezky jsme viděli Crny vrh a Močily. Ta Mala Močila je neuvěřitelnej kopec, odspoda až nahoru má krásně viditelný vrstvy (asi sedimentační), jsou ale zcela vertikální. Říkal jsem si, proč jsme nešli přes Golič, kouknu-li teď do mapy, tak už vím - protože to bysme dolů dorazili o půlnoci. Prošli jsme přes opuštěnou vysokohorskou vesničku, ale občas tam někdo něco obhospodařovával. Byly tam úly - obrněný víc než vězení v Mírově - nejspíš kvůli medvědům. Člověk by k úlu dobrovolně nelezl, že. Docela mě pobavilo venkovní hospodský posezení, který bylo taky obehnaný ostnatým drátem. Zde jsem si připomněl Cimrmana: "On si udělal hospodu a začli mu tam lýzt lidi."

Časový údaje na rozcestníkách mi přišly docela reálný. Až na ten jeden poslední, kde bylo napsáno, že na Vidakov kuk chybí 15 minut. No vlastně asi jo - nejspíš to bylo myšlený jen na úpatí tý obr skály, na níž se vyhlídka nacházela. Skála je fakt veliká a ze strany, ze který jsme se k ní blížili, to vypadalo na výstup na úrovni Eigeru. Ovšem zezadu byla značená cestička, která nás zavedla až na úplnej vrchol. Pro vozíčkáře to ale rozhodně nebylo, občas jsme museli třeba 2 metry vyhorolezcovat. Takže jsme zahodili hůlky, potřebovali jsme volný ruce. Na vrcholu jsme stanuli přesně v 13:15.

Pohled z Vidakova kuku

Na Vidakově kuku

Nahoře foukalo, ale dalo se zalýzt za šutr. Výhledy byly skvostný, skála se ze všech stran tyčila vysoko nad okolní terén. Kvůli náročnýmu sestupu jsme si nahoře ani nechtěli připít. Já alkohol neřeším, Radek taky ne, i když jsme slušňáci. Kromě Jencka, kterej to při výstupu komentoval kvůli pojištění, pak ještě překvapil Pavel, když si prohlížel svoje filmový podklady: "Na každým druhým záběru je alkohol, ať už ve statické podobě nebo dynamická konzumace. Je to znepokojivá tendence oproti minulým čundrům?" Já myslím, že není, protože na minulejch čundrech jsme filmovali míň.

SMS 15:45 - Je tu krásně, už sestupujeme k moři, ještě 350 výškových metrů.

Říkal jsem si, že bysme na Vidakov kuk mohli někdy vyběhnout v létě, kdybysme tu trávili dovolenou. Ale je to blbost, sestup k barákům Tomići byl fakt dlouhej. Pavla z toho rozbolela noha - nějaká otlačenina - ale nepřišel na to od čeho. Mezi kopci Mali a Velki Vitrenik jsme jen tak proběhli a za chvíli jsme byli dole. S Jenckem jsme pozorovali celkem slušnýho hada, vypadal, jak obrovská žížala, tak to Jencek zhodnotil tak, že to je přerostlej slepýš. Lezl nahoru po betonu, bál se nás, ale tři mrsknutí směrem nahoru pro něho znamenalo, že sjel pět mrsknutí dolů. Pak se mu nakonec nějak podařilo dostat se do trávy a to byla najednou rychlost. Jencek kromě technických dovedností disponuje i rozsáhlýma biologickejma znalostma - doplnil, že to byl slepýš Pseudopus apodus neboli blavor žlutý. Je to největší druh slepýše, dorůstá 120 cm, podle fotek soudím, že Jencek tohoto ještěra určil správně. Pavel byl rád, že zahodil pohorky a vlítl do žabek, ten sestup už mu trochu rozhodil sandál, fakt toho měl plný kecky.

Starigrad

Došli jsme k moři, kluci dali zmrzlinu, i když nebylo žádný vedro, od moře dul studenej vítr. Já jsem si skočil pro kešku "Relax on the beach", u níž jsem doufal, že to bude moje nejnižší. To nevyšlo, její nadmořská výška je 1 m. Záznam logu u keše je z 17:04, což znamená, že jsme veškerou časovou rezervu vyčerpali kocháním se v terénu. To je dobře.

Nakoupili jsme nějaký pivo a došli do Bluesun kempu, kde jsme si objednali chatku 37. S Jenckem jsme si dali rychlou koupačku (já rychlejší), teď už jsem si aspoň ponořil hlavu, abych zjistil, jestli je voda slaná. Byla slaná tak akorát, studená byla převelice.

SMS 18:32 - S Jenckem jsme dali koupačku v moři, pěkná ledárna to je.

Našli jsme si dobře hodnocenou restauraci a vyrazili tam. Po cestě jsme jich viděli plno, ale nechtěli jsme bejt u hlavní silnice, ani jsme nechtěli, aby nás tam nějak natáhli, protože hostů nikde moc nebylo, holt sezóna ještě nezačala a úterý ve všední den je mrtvý i v Chorvatsku. Ale na druhou stranu kemp se dost zaplnil, přibylo tam hodně obytnejch přívěsů. Namířili jsme do restaurace Buffet Dinko, kterej je přímo na odbočce do Veliké Paklenice. Nebyl úplně teplej večer, ale byli jsme dobře oblečení a moc příjemně se nám celou dobu sedělo venku. Objednali jsme si tři orady, což jsou výborný ryby, takový dost placatý. Orada je česky mořan (pražman) zlatý. K tomu jsme pro každýho dostali i oliheň neboli kalamár, napřed jakože pozornost podniku, pak se objevily i na účtu. Takovejmhle specialitám se vyhýbám, ale tady jsem byl rád, že jsem to okusil, i když odvařenej jsem z toho teda nebyl. Než jsme si objednali, tak nás obsluha obletovala, pak už na nás kašlali, takže jsme skončili na jednom pivu a vydali se zpátky do kempu.

Při cestě jsme v povznesený náladě zkoušeli správně určit ty vztahy osadníků horskejch chat. Nejlepší bude, když si uděláme takovou malou rekapitulaci postav s tím, že zkusíme určit jejich role:

Irena Šaran - vedoucí Planinarského domu
Franjo - kápo ovládající všechny chaty, chlap od Ireny, táta od děcek
Dolní babča - tchýně Ireny (zaručená informace)
Fousek - člen horský služby, patří do Planinarského domu
Pejskař - jen jejich kámoš
Černovlasá - žena od Pejskaře
Horní babča - matka Franja (zde se ale dostávám do sporu, protože to by Irena měla dvě tchýně)
Starej Ramić - pracovník na Ramićiho chatě
Mario Ramić - majitel Ramićiho chaty
Mimino - dítě Ireny a Franja
Malej kluk s dudlíkem - dítě Franja

Je to velice složitý a já k tomu dám ještě jednu ránu pod pás - kdo je to Ivančev? Co kdyby to bylo Franjovo příjmení? Stala se z toho pěkná detektivka, ale už to nebudeme komplikovat tím, že vytáhneme z klobouku ještě Jana Tleskače nebo Borise. Tam, kde jsme přespávali, se tomu taky říká Borisov dom. Boris je určitě nějaká historická postava, která do našeho příběhu nezapadá.

Před spaním jsme zašli k moři, kde jsme oslavili Radkovy narozeniny. K tomu jsme si připili Tatranským čajem, ještě nám zbyly čtyři lahvičky. Tak už chápu, k jaký příležitosti jsme si je schovávali, jen nevím, proč jsme je táhly do hory.

S Jenckem jsme pak ještě dopíjeli zbytky, ti dva usli jak mimina. Ehm, tím jsem chtěl říct, že to jsou zodpovědní řidiči.

8.5. středa: a domů

Objednal jsem si autobus do Prahy, kterej z Brna odjíždí v 18:00. Podle navigace je čistej čas naší cesty 7 a půl hodiny. Uvážíme-li přestávky, tankování a průjezd Vídní, musíme vyjet v 9 hodin. Jencek šel zaplatit za ubytování, diplomacii dotáhl k dokonalosti. Tentokrát jsme dohromady platili 1144 CZK (320 HRK). Škoda, že je to poslední přespání, příště už by to bylo asi zadarmo. Nikam jsme se nehonili, ještě jsme se stavili v obchůdku, a tak jsme odjížděli přesně v 9:19. Už teď můžu prozradit, že jsme přijeli 19 minut po odjezdu autobusu.

Cesta ubíhala pěkně, ještě jsme si pořádně prohlídli hřeben Velebitu z druhý strany. Sněhu tam bylo dost. U našeho auta mě zklamala velikost kufru (na to, jakej je to zvenku obr), ale naopak jsem ocenil jeho přístup z kabiny. Jenom jsem natáhl ruku a už jsem měl plechovicu v ruce. Já jsem byl s autem spokojen, jelo hezky. Jen řidiči si občas posteskli, že to neumí jet rychleji. A řidiči si taky zaslouží pochvalu, zejména kvůli roznášení kávy. Kdybysme ji s Jenckem pili, určitě bysme to ocenili. Každopádně díky za bezpečnou jízdu. Teď si uvědomuju, že jsem na začátku výpravy měl zánět v oku, úplně jsem na to zapomněl. Sluneční (ani plavecký) brýle jsem vůbec nepoužil.

Nejdelší cesta samozřejmě byla Chorvatskem, ještě než jsme jí projeli, jsem začal pochybovat, že ten autobus stihnu. Hranice se Slovinskem jsou zároveň hranice Schengenu, takže tam kontrolujou doklady. Šléza ale použil starou pašeráckou fintu a podával občanky skrz zavřený okýnko. Celník jen otráveně mávl rukou, jako že máme zmizet.

V Rakousku jsme v 14:09 na chvilku zastavili v místě “A9 - Gralla (Northbound)“, bylo to dvacet kiláků za hranicema, v oblasti Steiermark. Teprve vloni jsem zjistil, že je to Štýrsko. Vídeň byla dost zasekaná, navíc nás cedule táhly obchvatem přes Schwechat, což bylo o 12 km delší, takže jsem v klidu autobus zrušil. Bylo jasný, že to nestihnu. Lepší tato situace, než když je to o minutu a člověk pak stresuje na každým semaforu.

Ještě poznámka k autu - je to pěknej žrout. Za Novejma mlýnama jsme museli podruhý za cestu domů tankovat. Autobus jsem si objednal na půl sedmou a na pohodu jsme to stihli. Do Lysý jsem pak vlakem přijel v půl jedenáctý.

Poznámky od Pavla

  • Vašek mě doma přivítal slovy: "Ahoj tati, tak koho jste potakali tentokrát?"
    (Měl na mysli medvěda z minule a psa z Retezatu, co mi pokousal ruku. Čekal další zvířecí historku.)
  • Vyúčtování: takže ujeli sme 1543 km, po udělání výkazu mi to vychází na 2,55 Kč / km. No jo, jak jsem psal, není to jak minule s dýzlovým motorem za 1,6 / km :-( Ale stejně je to v pohodě, cesta do Chorvatska ani ne za pětikilo na člověka...
    Pak jsem ještě platil za 9,2 EUR známku Rakousko a 15 EUR známku Slovinsko.
  • Bohužel se mi při stříhání videa nepodařilo najít správnou chorvatskou hudbu. Snažil jsem se přiblížit k chorvatskému punku z 80 let (odhad - nutno brát s rezervou), který jsme slyšeli na Ramičiho kuče. Škoda, měl jsem se pana Ramičiho zeptat, co to hraje za hudbu, příště musím být aktivnější.
  • Teďka jsem se díval na video, jak jsme byli na Ivančinu a Fraňo tam nese jídlo tomu párečku a říká: "Hrách!"
    Takže fazole, hrách, ještě tak čočku a je na průser zaděláno (doslova).

Jenckova rešerše

Chvílemi jsme se docela dobře bavili spekulacemi, jaké jsou rodinné vztahy mezi osazenstvem na Planinarskem domu. A protože Internet ví všechno, tak jsem doma zadal do Googlu jméno Irena + Planinarsky dom, jestli se náhodou nedopátrám nějakých konkrétních informací. A už se to na mě začalo z různých chorvatských novin sypat, protože Irenka se docela proslavila:

Článek na Zadarski.hr (2018-02-26): "PRVI PUT U POVIJESTI Na Paklenicu stiže domarica Irena: Ovu sam priliku čekala godinama. Idemo ja i moj 18-mjesečni sin!"

Irena Šaran (32) se přihlásila do výběrového řízení na správce horské chaty. Ještě se hlásili další čtyři chlapi, ale ona vyhrála. Příští čtyři roky se bude starat o Planinarsky dom 24 hodin denně 365 dní v roce. Už tehdy měla 18 měsíčního syna a cpe se s ním někam na samotu, kde nejblizší silnice je víc než jeden kilometr. Za to správcovství nedostane žádný plat, ale může si nechat to, co vydělá ubytováním a servisem návštěvníkům na chajdě. No neber to, takový přívýdělek k rodičovské. Asi hory fakt miluje.

V článku je i zmínka o jejím manželovi (Franjo Parić), který ji tam pomáhá, ale bohužel mi translator nedal nějaký smysluplný překlad, tak uvedu v původním znění: "Ireni će pomagati suprug, dolaziti i obavljati dostavu, no njoj iz Doma nema mrdanja".

Takže tím se objasňuje Irena a Franjo. A to větší dítě s dudlíkem by mohlo mít 2,5 roku (tolik by měl mít 18-ti mesíční syn z článku). Nicméně se mi není jasný ono malinkatý mimino. O něm mi Irena říkala, že je mu 8 měsíců. To by ho ale musela porodit, když už byla na chatě, cca půl roku po tom, co tam nastoupila. Že by šla do konkurzu, i když věděla, že je v jináči?

Ještě jsem projel facebookový profil Planinárského domu a tam jsem našel Ireninýho tatíka (Vjeko Šaran). Toho jsme na chatě nepotkali. Na jedné fotce z adventní oslavy jsem ho našel společně s tchýní od Ireny (Lucija Bradica Kockica Lu).

PAKLENICA 2019

Autor: Uďo Hofman

Fotografie: Uďo Hofman, Jencek, Evžen Pako

Grafická úprava: Uďo Hofman

Odpovědný redaktor: Uďo Hofman

Vydání: jako 35. publikaci vydalo nakladatelství The Turkey Cocks ©
pro děti, mládež, dospělé, důchodce a starce, v Lysé nad Labem 21.5.2019

Počet výtisků: zatím 1

Výtisk č.:

Pro čtenáře od 5 do 95 let

NEPRODEJNÉ