Berlín, předváděčka výrobků firmy B...

zapisuje Honza

5.března 2008, středa

K mým narozeninám Eva objednala dvoudenní výlet do Berlína. Na programu byla prohlídka města s večerním představením Holiday on Ice, který údajně shlídlo na celým světě 300 miliónů lidí. Cena zájezdu činila ubohých tisíc korun na osobu, což předem věštilo podraz.

Taky že jo; týden před odjezdem mi Eva oznámila, že druhej den je na programu předváděčka hrnců. Říkám no tak co, když je ten zájezd tak levnej, tak to přežijeme...

Vyjížděli jsme až v osm, cesta byla v pohodě, i když bych oželel ty dvacetiminutový přestávky každý dvě hodiny. Ale vzhledem k posádce autobusu, která přirozeně byla tvořená převážně z důchodců, jsem to chápal. Kromě důchodců ale s náma jely i před náma sedící čtyři Rusky (od mladé osmnáctky až po její máti, která z nich asi byla nejstarší) a za náma seděly uřvaný mladý baby (30-40 i výš), který se hystericky smály každý pakárně, co řekly. Těch bylo asi šest. O to víc jsem oceňoval vtipy jednoho dědka, co jednou za půl hodiny řekl dvě slova, který ale podal tak dobrým hlasem a naprosto suchým tónem, že to mělo smysl a bylo to vtipný. Pro příklad uvedu, že když nám delegátka řekla, že budeme mít dvě housky na snídani, tak on řekl: "já raději dvě holky". Ono vtipnější to je, když se napodobí ten jeho hlas. Oproti tomu ty baby za náma - jedna řekla: "tak já budu delegátka", všechny smích jak sviňa, "dobrý den", smích jak sviňa. A takhle to bylo celou cestu. Na chvíli je dokázal zchladit akorát borec, co předváděl výrobky té zasrané firmy - proč ji rovnou nejmenovat - Beck International. Normálně bych nejmenoval, ale zde v tomto případě mám čistý svědomí. S tím, jak oblbujou lidi, musejí počítat poměrně s masivní negativní reklamou. Vezl nás a kafíčka vařil řidič, kterej se zapojoval do diskuze a byl docela přívětivej a vtipnej, říkali jsme mu pane Kouba, možná se tak fakt jmenoval.

Dojeli jsme do vesničky Lübenau, kde nás uvítala delegátka, které jsem začal říkat Pamela, ubytovali jsme se a vyrazili směr Berlín. Po cestě jsme na parkovišti čekali ještě na druhej autobus, kterej se ubytoval jinde. Čekali jsme asi 20 minut. Vtipnej děda se málem rozbrečel, když pořád říkal: "uvidíme ještě dneska Berlín?"

Do Berlína jsme dojeli snad o půl třetí, zaparkovali jsme u arény Holiday on Ice. Vyšli jsme na prohlídku města, důchodci s hůlčičkama sotva lezli, Eva to smutně komentovala: "já ani neumím jít takhle pomalu". Komický bylo, když jsme po padesáti metrech zastavili, Pamela nám vysvětlovala, co se bude dít a kam půjdem a pak se ptala, jestli nejdeme moc rychle a jestli všichni stíhají. Tam mě naštval ten vtipnej děda, kterej pořád říkal, že nic neslyší (nic jsme neslyšeli, protože za náma jezdily auta), ale to nevadilo, protože Pamela jen opakovala to, co říkala v autobuse. Jakmile ale začala říkat o té ruině, co tam zbyla, že je to zbytek nádraží, odkud vozili za války Žiďáky do koncetráku, což konečně začínalo být zajímavý, tak ten děda řekl: "tohle nás nezajímá". Takže jsem neslyšel lautr nic z celýho výkladu.

Došli jsme na Postupimské náměstí (Postdamer platz), což je finanční centrum Berlína. Náměstí obklopujou vysoký budovy různejch finančních institucí. Berlínská zeď kdysi... Zde došlo k rozhodujícímu kroku, a to, že jsme se konečně vyprdli na celou skupinu a šli si vlastní cestou. Odtud to začalo bejt zajímavý.

Na Postupimským náměstí je zbytek Berlínský zdi. Stál u ní borec v uniformě, se starou vlajkou a každej se s ním mohl vyfotit, což Eva taky učinila. Dostali jsme od něj vízum, který vypadalo jako za války. Eva zde trochu popletla překlad, když pochopila, že je to zadarmo. Na dálku na nás bez jakýhokoliv rozrušení mával, že jsme se v podstatě dobrovolně vrátili a to euro jsme mu zaplatili. Berlínská zeď je vysoká kolem 3,6 m. Ve městě se kromě kousku zdi na Postupimském náměstí možná ještě někde budou nacházet podobný kousíčky zdi. Fotka, kterou vidíte je z roku 1986, kdy ještě zeď stála v celé své kráse. Foceno je to ze Západního Berlína. Když se tak koukám, tak si říkám, že bych raději bydlel právě v tom Západním Berlíně. Fotku jsem stáhl z Wikipedie.

Šli jsme kolem prostranství, který je tvořený asi tisícem betonových bloků, mezi kterejma se dá chodit. Takový fakt zajímavý bludiště. Když jsme na těch kvádrech skákali, totiž Eva, tak ju zdrbal nějakej sekuriťák, že se po tom nesmí lízt.

Říšský sněm

Pokračovali jsme k Brandenburgské bráně a k Říšskýmu sněmu, odkud Hitler řval na ty svoje davy. Vlez byl zadarmo, ale dlouhá fronta. Zde nás totiž nalákala skleněná kopule na střeše sněmu, ze který musela bejt dobrá vyhlídka na Berlín. Atraktivní to muselo bejt i fotograficky, protože slunce bylo hodně u země a všechno bylo hezky osvětlený. Čekali jsme teda si půl hodiny (vždycky vpustili padesát až sto lidí a pak se na půl hodiny vchod uzavřel), ale nevyšlo to, protože vpustili lidi a před náma se to zavřelo, nemělo smysl čekat další půhodinu. Vrátili jsme se k Brandenburgské bráně. Několikrát jsem exceloval německejma frázema: "nein, danke", což Evu pobavilo, ale ne tolik, jako když jsem si objednával pivo: "můžeme ein grosses Bier?". Sorry Evi, ale zde si neodpustím zmínku o tom, jak ses ptala, jestli můžeme zaplatit: "wir möchten bestellen". A pak ses vymlouvala na to, že sis prostě spletla "zaplatit" a "představit se". (Kdo umí minimálně německy, tak tu vidí další latentní vtip.)

Brandenburgská brána

Prošli jsme známou ulicí Unter den Linden, která podle mě stála za pěkný h... Na začátku teda určitě. Všude bylo rozestavěno, všude jezdily auta, prostě na nic. Směrem k Alexander Platzu už to bylo lepši, protože tam začaly bejt pěkný historický stavby, muzea, galerie, knihovna, atd. Měli jsme málo času, ale z nostalgie jsem se potřeboval podívat až na Alexander Platz, kde jsem si ze svých dvou předchozích návštěv pamatoval hodiny. Televizní věž Nic jinýho (no snad kromě televizní věže) jsem si z dřívějška nepamatoval. Vlítli jsme na Alexander Platz, vyfotili hodiny a valili zpátky. Už se stmívalo a bylo to celkem daleko, takže jsme šli rychle. Zapomněl jsem říct, že když jsme nakoukli do průčeli knihovny, tak jsme tam našli mapu Berlína, a to nám pomohlo jít zpátky kratší cestou.

Přišli jsme o půl sedmé k autobusu, o sedmi začala show na ledě. Moc jsem se na to netěšil, ale můžu říct, že jsem byl příjemně překvapen. Bál jsem se, že skoro dvě a půl hodiny představení mě musí uspat, ale nebylo tomu tak. Bylo to zajímavý a gradovalo to. Když bylo nebezpečí, že by se člověk začal nudit, tak přišli s něčím novým, co rozproudilo krev a přilákalo pozornost. Měli milión kostýmů, hodně kulis, a to i takovejch jako třeba autobus, kterej zabral půlku ledu. Nepřipadlo mi to ani kýčovitý. Měli dobře propracovanou choreografii a v jejich představení se skrývaly příběhy. K nejzajímavějším kouskům patřila téměř akrobacie bruslařky na kruhu, kterej byl deset metrů nad ledem, při tom mi teda tuhla krev v žilách, stejně tak takhle ve výčce skotačily čtyři smrtky, ty ale aspoň byly přivázaný. Asi působily doopravdově, protože se tam jedno děcko rozbrečelo. Líbily se mi taky znamení zvěrokruhu, kdy se na ledě objevovaly bruslaři v kostýmech představující jednotlivý znamení, vynikající byl střelec, kterej měl čtyři nohy (asi se skládal ze dvou bruslařů, tomu druhýmu byly vidět jenom nohy). Jeden příběh tam bylo rande, kde na lavičce s lampou (normálně to dotáhli na led) sedí smutnej borec s kytkou, pak se tam objeví mileneckej pár a příběh je milostnej trojúhelník... No na všem se mi líbilo to, že to nebyly příběhy na čtvrt hodiny, ale prostě krátká dynamická show, třeba kolem 3 minut. Líbili se mi taky skřetové, kteří měli naopak hlavu (na to mě teda musela upozornit až Eva, šlo to poznat jenom tak, že se jim kolena lámaly na druhou stranu, já si toho nevšiml), no těžko se to jinak dá poznat, protože bruslaři jezdí dopředu i dozadu, jak se jim zachce. A ti skřetové stáli v lajně a celá ta úsečka rotovala kolem prostředního skřeta. Postupně se připojovali, až udělali kruh po celým ledě, ti na kraji už museli makat jak sviňa, aby to zvládali. A jelikož měli naopak hlavu, tak to vypadalo, že jedou pozadu. Hned na začátku jeden bruslař hodil držku a pak někdy v půlce tam slítla jedna holka, takže to taky byla sranda.

V autobuse nám Pamela řekla, jak jsme skvělej zájezd a jak jsme šikovní, že se nikdo (můj dodatek: na těch 500 metrech) nezranil a nikdo se neztratil a jak jsme báječní.

Vrátili jsme se do Lübenau, velice utahaní, spalo se nám (teda vlastně jenom mně) dobře.

6.března 2008, čtvrtek

Včerejšek byl fajn, dnešek děs. V hotelu nám dali snídani a jeli jsme do nějaké zapadlé vesnice (kde lautr nic nebylo, ani hospoda, kam by se dalo zdrhnout) na předváděčku úžasných výrobků firmy Beck International. V sálu nás uvítala reprodukovaná dechovka, která byla předzvěstí nádhernýho dopoledne. Na začátku nám rozdali lístečky, který jsme měli vyplnit a losovali z nich zájezd do lázní v Maďarsku. Hned kontrolní otázka mě odradila: "Která firma vám nabídla tento nádherný zájed?" Vzdal jsem se lázní a odmítl lístek vyplňovat. I když ten lístek hovořil za vše - jestli si někdo náhodou nevšiml, tak zájezd byl NÁDHERNÝ a všechno, co potřebujete k životu, jsou výrobky značky BECK! Ano Beck taky byla spávná odpověď na kontrolní otázku. Moderátor Karel K. nám říkal, co tam všechno lidi vyplňujou, podíval se na lísteček ženské, co seděla u prvního stolu a ta (no možná její manžel) tam měla vyplněno "Tisk". Tak jsme se pobavili a říkal, že minule tam někdo napsal "Bejk". Ale tohle už byla lepší odpověď, zde bylo špatně jenom jedno písmenko. A kdyby náhodou někdo byl na pochybách, tak proč asi jsou po všech stolech rozdaný cedulky s nápisem Beck? Na to nás pro jistotu moderátor upozornil, takže kontrolní otázka byla opravdu těžká jak sviňa.

Hned na začátku moderátor obvinil Evu, že se neusmívá a aby odstranil negativní myšlení, tak jí dal dárek. Pěkně hnusnýho klauna, kterej byl na klíček a vydával uklidňující melodii. Kdyby to dostalo malý děcko, tak se musí z toho rozbrečet. Evě se z toho klauna taky udělalo blbě a nenápadně ho otočila, aby se mu nemusela dívat do ksichtu. Kromě Evy ho dostaly ještě dvě ženský, který vypadaly, že by od začátku nepokyvovali hlavama na moudra, co moderátor přednášel. Na konci jsme taky toho klauna podstrčili na místo jedné ženské, která už odešla, jako že si ho tam zapomněla, aby nám ho náhodou potom nevnutili.

Eva se strašně strachovala, že jí kvůli tomu zájezdu, totiž kvůli té předváděčce, něco udělám, ale byl jsem celkem v pohodě. Docela mě zajímalo, jak to probíhá a jaký používají manipulativní techniky. V životě bych na takovou akci dobrovolně nevlezl, takže jsem byl rád, že jsem měl tu možnost to shlídnout. Čekal jsem hodně, ale skutečnost moje očekávání dost předčila. Moje očekávání byly následující: budou předvádět hrnce, žehličky a podobný pakárny, důchodce přesvědčí, jak je to výhodný, z každýho vytáhnou 3 až 5 tisíc a tím to skončí.

Zkusím nepředbíhat a řeknu to popořadě. Ukazovali profi kuchyňskýho robota, kterej stojí 19 tisíc, kdežto konkurence podobný zboží nabízí asi za 25. Ukazovali, co umí, jak má kvalitní součástky. Zdůrazňovali, že se jedná o reklamní akci, že ukazujou funkčnost, že konkurence má taky kvalitní výrobky, ale protože ostatní mají masivní televizní reklamu, tak jsou dražší. Na této akci se nic prodávat nebude, chtějí nám jenom výrobky předvést. Samozřejmě jim o peníze nejde, ptali se nás, co je v životě nejdůležitější, ano to zdraví samozřejmě. Když někdo řekl, že životně důležitý je mít kuchyňskýho robota Beck, tak se moderátor rozčílil, že to teda ne, že tady mluví vážně a že je to dobrovolná akce, že je lepší tu mít 20 rozumných lidí, než autobus lidí, který jsou hloupí, na babičky to zapůsobilo, že to zdraví toho moderátora hlavně zajímá, jakej je to sympaťák. No nečekali byste to, ale od zdraví jsme se dostali k tomu, že zdraví se zajistí dobrou životosprávou. Základem dobré životosprávy je dobrý jídlo. No a dobrý jídlo si připravíte pomocí kuchyňskýho robota a jak jinak než značky Beck. Každá věc mu ale trvala půl hodiny, než to řekl, takže už si nikdo nedával dohromady začátek jeho řeči (co je nejdůležitějšího v životě) se závěrem, ke kterýmu se dostal (robot značky Beck), ale každej to tak cítil a jen jsme kývali. Tohle ovšem byl jen začátek, kterej by se dal ještě považovat za normální průběh hnusné akce.

Drželi jsme se tématu zdraví a dozvěděli jsme se, jaký svinstva jsou chemikálie na domáci úklidy a kolik jich je potřeba a že průměrně jedna domácnost utratí měsíčně 800 Kč za čisticí prostředky. Firma Beck International ale nabízí parní vysavač (prostě nějaká hovadina, říkejme jí dále jen vysavač). A teď se držte. Nevěřili byste, kolik lidí si ho za 26 tisíc koupilo. To už jsem fakt žasl, o kolik peněz při takovejch akcích jde. Pokud by akce probíhala tak, že by předvedli, co umí a pak ho prodávali, tak by si ho nikdo nekoupil. Nezbylo jim nic jinýho než sehrát dokonalý divadýlko, na který jsem jim zprvu taky skočil. Nejsem ale pako, takže i když jsem jim to trochu žral, tak by se jim nepodařilo ze mě nic vytáhnout (samozřejmě nemyslím peníze, ale třeba takový věci, co se běžně rozdávají, jako je email nebo telefonní číslo).

Dovolím si malou odbočku, samozřejmě jsme tam neseděli jako v divadle, ale měli jsme tu akci celkem u prdele. Koupili jsme si časopisy a četli jsme si, k tomu jsme chlastali Rum, akce byla dlouhá a fakt šílená, takže jsme stáhli celou flašku.

Přece jen jsme se nějak zabavili...

Zpět tedy k té jejich, řekl bych, show. Připomenu, že říkali, že se tu nic prodávat nebude, že jde čistě o reklamu. Letos došlo i ke změně, že už nedávají drobné dárečky všem, ale že z těch všech 60 autobusů vylosujou TOP 7, kde budou dostávat podstatně hodnotnější dárky, než bylo zvykem doposud. A je to skvělé, náš autobus byl vylosován! Zítra jede i Jitka - Evina kolegyně z práce, tak to bych se moc moc divil, kdyby náhodou i ten jejich autobus nebyl vylosovanej. (Poznámka z budoucna: zítra Jitka bude mít neuvěřitelný štěstíčko, jejich autobus taky vyhraje a Jitka vyhraje 40 tisíc plus profesionální žehličku.) Každej jsme dostali los s číslem. Moderátor měl v obálce zapečetěnej svůj los a všichni, co měli na konci čtverku, tak vyhráli 30 tisíc plus žehličku za 6 tisíc jako bonus. Vyhrálo to asi 6 lidí, plus pán, co vyskočil jako první, dostal ještě odměnu v obálce, kde bylo jeden, dva, tři, čtyři, pět, ..., deset tisíc. No to je skvělé, celkem 40 tisíc plus profesionální žehlička. Pak se losovalo podruhé. Vyhrály nuly, což jsme byli i my s Evou plus dalších 15 lidí. Vyhráli jsme 40 tisíc plus další kokotiny k tomu. Vyhrála aji většina z těch ukecanejch ženskejch, co sedí za náma v busu. Měl jsem radost z výhry, i když jsem tušil, že to je podraz a že nám to nic nepřinese, ale už jen ten pocit vyhrát je dobrej. No ostatně na tomhle pocitu to všechno bylo založený. I při tomto losování šlo o to, kdo první vyskočí, tak dostane bonus. Řekl jsem Evě, ať se připravená, že já tam šaškovat nebudu. No a teď přišlo skvělý divadýlko, kdy se moderátoři dohádali, kdo udělal chybu, že není normální, aby vyhrálo tolik lidí a jestli vůbec v kufru mají tolik peněz. Trochu jsem jim to žral, to přiznám. Ale pak se vesele losovalo dál, třetí kolo. Paráda, dalších 40 tisíc, to je neuvěřitelné. A hlavně výhercům nebudeme závidět a zatleskáme jim a budeme jim jejich výhru přát. Nakonec došlo i ke čtvrtýmu kolu, kde už vyhrávali jenom dva a to ti, kteří nejrychleji doběhli k moderátorovi. Tím mě nasrali, protože to bylo fakt škodolibý ukazovat, jak si s lidma můžou dělat, co chtějí a honí po sále důchodce, který tam málem kleplo.

Později mi Eva vysvětlila, že to, jak se moderátor pohádal s těma svejma poskokama, divadýlko nebylo, že to byla hádka skutečná (v zákulisí dokonce dostal ožralej poskok - kterej se ostatně choval jak degen - do držky). Ovšem nebylo to tím, že by dodali obálku, kde výher bylo moc, ale bylo to tím, že prohodili obálky a "losování" neproběhlo tak, jak mělo. V druhým kole, kdy jsme vyhráli, jsme totiž vyhráli já, Eva, ukacaný baby všechny, no prostě samí mladí lidi, u kterejch bylo jasný, že do kaufu nepůjdou. Pak jsem si uvědomil, že jsem si svůj los vůbec nelosoval, že mi ho prostě dali do ruky. No prostě ta napínavá hra o štěstí měla dopadnout tak, že třičtvrtě lidí vyhraje a ta zbylá čtvrtina měli být mladí lidi, kteří by si to stejně nekoupili.

Hned ze začátku mi bylo podezřelý, že tu nechtějí nic prodávat a že možnosti koupě jsou jenom v kamenným obchodě v Mělníku (blbost, kdo by tam jezdil) anebo v obchodě internetovým (kdo z těch důchodců kdy nakupoval v elektronickým obchodě?). Později jsem zjistil, že žádnej takovej internetovej obchod neexistuje, výrobky se nikde neprodávají, nikdo nezná jejich tržní cenu. Pochopitelně, cena tržní neexistuje, používá se pouze cena divadelní a výrobky se prodávají pouze na těchto akcích s krásným divadýlkem. A samozřejmě taky s patřičným příplatkem.

A jak skončila reklamní akce, kde se nic nebude prodávat a kde jsme všichni (no všichni ne, ale tak třičtvrtě) vyhráli hotovost? A jakým způsobem prodali za 26 tisíc ty debilní vysavače?

Všechny výhry nebyly výhry, ale pouze dotace, když si koupíme vysavač, kterej stojí 66 tisíc. Téměř všichni jsme měli neuvěřitelný štěstí a vyhráli jsme hotovost 40 tisíc, která slouží jenom jako dotace na nákup tohodle vysavače. Raději jsem to nepočítal, ale prsty na rukách by nestačily k tomu, aby se dalo spočítat, kolik lidí si to koupilo. Nyní už stačilo 26 tisíc a vysavač byl váš. No nekoupili byste to, když je to tak strašně výhodný?

Dostali jsme oběd, šnicl s kartoflama. Vedle Evy byla prázdná židle, kam si položila tašku. Obsluha v domnění, že tam někdo sedí, tam hodila taky jeden oběd, takže jsme se ho rázem zmocnili s tím, že ten, kdo tam seděl, už to snědl.

Lidi si postupně odcházeli pro výhry, jakmile se první člověk vrátil a prozradil nám, o co jde, tak se skvělá nálada vytrácela. Hlavně ty ukecaný baby na chvíli zklaply a seděly tam jako zařezaný, takže šaškárna kolem losování přece jen měla nějakej pozitivní účinek. My jsme hned ty šašky nezavrhli a šli jsme si taky pro výhru. Než nám vysvětlili, jaká je to bouda, tak jsme si trochu dělali srandu, jako že to nebudeme protahovat, že jim rovnou napíšeme číslo účtu, kam mají ty prachy poslat. Pak jsme mu hned řekli, že o ty jejich krámy nemáme zájem, ať se nesnaží a Eva převzala iniciativu a začala ho vyslýchat, jako že jestli ho baví ta práce a jak dlouho to dělá a kolik si myslí, že si tu blbost koupí lidí. Viděli jsme, že bohužel hodně. V zájezdu s náma byly aji dvě babičky nad hrobem, dvojčata, proto jsme si jich všimli. Ty svině z BECKu jim ty podělaný krámy vnutili oběma!

V autobuse se samozřejmě rozebíraly silný zážitky, všechny jsem pobavil hláškou "Beck, ty vole, to je sekta". Ukecaný baby za náma se snažily převést hovor na jiný téma a probíraly, jak je to těžký v dnešní době najít chlapa a že žádní chlapy nejsou k mání. Narážely na to, jako že je nedostatek chlapů. No, mezi náma, jestli to není spíš tím, že se ti chlapi před nima schovávají...

Autobus se rozdělil na dvě části: jedni štastní ze skvělýho nákupu, druzí znechucení takovejma praktikama - do této skupiny patřili ti, co do nákupu nešli a ti co nebyli vylosovaní. Já jsem stál trochu bokem, bral jsem to jako poučení a pochopení toho, jak se v dnešní době dělá byznys. Morálka nikomu nic neříká, každýho zajímají jenom peníze. Znechucenej jsem z celé naší společnosti.