المغرب

(Maroko)

Honza	Jana	Kuba	Zuzka	Carlos

Z Prahy do Barcelony

2. října 2008 – čtvrtek

Letadlo z Prahy do Barcelony nám odlítalo ve 14:00. V metru Dejvická jsme se Honza se Zuzkou a Carlosem sešli už v 11:45. Honza a Zuzka se bojíme lítání, proto jsme potřebovali ještě něco zařídit, a to zřídit se. Totiž trochu se nalejt, abysme to líp přežili. U santusáckýho stánku u výlezu z metra jsme si se Zuzkou dali panáka rumu. Na letišti to jistila flaška vína. Volala nám Míša, jestli už jsme napraní – myslím,že jsme ju nezklamali. Čekáme u naší brány k letadlu (D6), ale kromě nás tam čekala jenom nějaká holka. Zuzka se po ní hned vrhla, jako že to je kamarádka Ája. S Janou jsme zatím očumovali v Duty Free zóně a ani nám nepřišlo divný, že u našeho letu byla uvedená brána C19. Když jsme se vraceli zpátky k naší D6, tak už proti nám sprintoval zbytek bandy i s Ájou, že se do letedla leze bránou C19. Pochopitelně to byl ten nejvzdálenější východ; hned se ukázaly výkonnostní rozdíly, když Jana a Carlos do toho šlápli a rázem mizeli daleko před náma. Než jsme vzlítli, tak už jsme byli docela vystřízlivění. Letěli jsme s Clickairem, vzlet byl fakt pikantní, Zuzka si pochvalovala, že není největší sráč, co se lítání týče...

Díky opravdu kvalitnímu vzletu jsem si musel v letadle ještě šupnout jednu whisky. Jakmile jsme byli v normální letové výšce, tak už to letělo v pohodě. Viděli jsme, jak občas mezi mrakama prokoukly Alpy, nad Francií a Španělskem už mraky nebyly a bylo vidět hezky města, moře, lodě atd. Jana zjistila, že je bezpečnější, když je v Maroku vdaná, tak to prezentovala tak, jako že má pro mě špatnou zprávu: že si mě chce vzít. Konstatoval jsem jen, že to je přece dobrá zpráva, a tak jsme v letadle uzavřeli fiktivní manželství. Zuzka coby právník potvrdila, že kapitán letadla má oddávací schopnost, ale nechtěli jsme ho rušit, zvládli jsme to i bez něj. Přistání bylo OK.

V Barceloně nás přivítalo krásný letní počasí, takže nám v těch hadrech a pohorkách, co jsme na sebe navlíkli, abysme odlehčili baťohy, aby měly do 15 kg, bylo poněkud teplo. Na Áju na letišti čekal její přítel a nabídl nám, že u něho můžeme přechrápat, takže noc v Barceloně byla vyřešena. Sedli jsme do vlaku do města, ve stanici Sants přestoupili na metro do stanice Diagonal. U Ájinýho přítele jsme se ubytovali a hodili voraz na gauči, protože nás dost zmohl výstup z metra: nebyl tam eskalátor a v Barceloně v metru není tak příjemně jako v pražským. Barcelonský metro je hned pod povrchem a je v něm dost vedro. Ájinej přítel je dost sympaťák, zcestovalej, mluví anglicky. Carlos s ním mluvil i španělsky, a to fakt dobře a Zuzka tomu taky rozuměla, protože chodí na kurzy španělštiny. Šli jsme se na Plaça Del Sol. Na tomto náměstí jsme zavítali do venkovního posezení jedné hospůdky a dali si pivo a holky kládu nebo kláru nebo jak se to jmenovalo – to byla taková limonádička z piva. Dali jsme i večeři – vypadala jako obloženej talíř z různých druhů masa (slanina, salámy, šunka, atd.) a sýr a k tomu bageta namazaná rajčatama s olivovým olejem (to bylo fakt dobrý) a smažený brambůrky. Ájin borec měli jít hrát fotbal, ale pak na to nějak zapomněl. Večer byl teplotně moc příjemnej, ale mikiny, který nám Ája se Zuzkou donesly, nakonec celkem bodly. Dali jsme pár pivek a dozvěděli jsme se o Carlosovi hroznou novinku, že vždycky přijde k Zuzce na návštěvu a akorát jim to tam všechno vyjí. Docela ho to nasralo, takže o tom pořád mlel a vypadalo to, že to Zuzka bude mít na talíři ještě pěkně dlouho. Naštěstí na to za pár dní zapomněl.

Spali jsme já s Janou na zemi na novomanželský nafukovací matraci, ale celkově noc jako novomanželská stála za prd, asi proto, protože ta matrace byla jak vodní postel a pro mě děsně nepohodlná, takže jsem zdrhl na gauč. Carlos se Zuzkou chrněli na jedný posteli ve vedlejší místnosti.

Píšu pořád "Ájinej přítel", ale jak se jmenoval, to nevěděl nikdo. Ale byl to fakt borec a byla s ním sranda. A Ája je taky skvělá, protože takovej azyl jsme si v Barceloně nepředstavovali ani v tom nejfantastičtějším snu. Budiž jim věčná sláva. Díky Zuzce, totiž díky její kontaktáži Áji, jsme se rozhodli, že Zuzku za ty velbloudy prodáme až na konci zájezdu.

Z Barcelony do Marrakéše

3. října – pátek

Vstali jsme poněkud pozdě, protože jsme byli unaveni po cestě, ale hlavně kvůli tomu, že ten pokoj byl takovej stinnej, aby se v něm dalo přežít v letním pařáku. Domácí byli někde pryč, Ája si hledá zaměstnání. Koupili jsme snídani, našim hostitelům víno, chvíli počkali, až se Ája s borcem vrátí, šli jsme na metro, rozloučili se s nima a jeli metrem do stanice Arc de Triomf. Tam jsme na autobusáku Estació del Nord koupili lístky do Girony. Bohužel neuvádím ceny za zboží nebo dopravu, protože všechno nechávám cálovat svou starou. Mrkli jsme se k vítěznýmu oblouku a vyrazili směrem k Sagrada Família (chrám Svaté Rodiny). Po cestě jsme koupili flašku rumu, protože slivovice jsme měli jenom pár litrů. Chrám Sagrada Família je pořád ve výstavbě – "zdobí" ho několik jeřábů. Stavba sice pokračuje rychle, ale myslím, že jen tak neskončí, protože plány kompletního chrámu jsou podstatně rozsáhlejší, než jak chrám teďkom vypadá. Například místo nynějších 4 hlavních věží jich chtěl stavitel Gaudí původně postavit 18.

Po cestě do Girony se zhoršilo počasí a přešlo až do bouřky s kroupama, což je v souvislosti s cestováním letadlem velice povzbudivý. Na letišti byly fotky hledaných teroristů, v jednom z nich jsme poznali Ájinýho přítele, takže jsme se konečně dozvěděli, jak se jmenuje. Zkusil jsem taktiku letět za střízliva, ale to byl taky děs. Asi v půlce letu mě Jana posadila k okýnku a rázem bylo všechno v klidu.

Kuba měl přílet 15 minut po nás, ale byli jsme trochu zpožděni, takže jejich letadlo dosedlo dřív. Možná právě kvůli nim jsme ještě kroužili nad Marrakéší, než jsme přistáli taky. Vystáli jsme si poměrně dlouhou frontu na pasovou kontrolu. V hale už nás čekal Kuba. Hodinky jsme si šoupli o 2 hodiny zpět (1 časový pásmo a ta druhá hodina byla kvůli zrušení letního času, protože v Maroku ho nevedou). Byla už tma (asi tak 18:30), bylo velmi příjemně, tak ke 20 stupňům. V letištní hale jsme zaútočili na bankomat a na směnárnu a napakovali se dirhamama.

Zdálo se, že už je docela pozdě, taxikář nám samozřejmě tvrdil, že autobus a nic jinýho (včetně ostatních taxíků) už z letiště nejede a že ta jeho cena je moc dobrá, takže jsme za 150 dirhamů dojeli do mediny. Už na letišti na nás dýchala arabská kultura (hodně exoticky na mě působil nápis na letišti Marrakéš Menara, kterej tam byl v dvojím provedení: latinka a hadi snášející vajíčka. Stejně tak jsme byli po cestě z letiště "šokovaní" architekturou, prostě jsme se najednou ocitli v jiným světě. Opravdovej šok jsem prožíval z provozu (hustota, způsob jízdy a chůze), a to asi i z toho důvodu, protože jsem seděl na předním sedadle vedle řidiče. Stručně a výstižně řečeno – provoz byl jak sviňa, kdo si zatroubil, tak jel, všude motorky, kola a plno lidí.

Jen jsme vystoupili, hned nás obklopilo plno ukecávačů. Taky jsme tam s tím oblečením a báglama vypadali velmi exoticky. Později jsme zjistili, že se do nás nepustili kvůli tomu, jak vypadáme, ale jak se chováme (to především) a jak celkově působíme. Oni to dobře poznají, kdo je vyplašenej a koho můžou nejlíp obrat. Za 14 dní se tu pak budeme pohybovat jako největší kingové... ale to je až za dlouho, zatím tu procházíme rychle a s hlavama sklopenýma a neustále opakujeme "no, merci, thanks".

Ukecávačům nestačilo říct, že už máme hotel, začali se vyptávat jakej, naštěstí si Carlos vzpomněl jméno existujícího hotelu (Essaouira), no tak v tom případě nás tam všichni chtěli dovést (pochopitelně za bakšiš). Nějakým způsobem jsme se k hotelu probojovali, ale byl to doslova boj. Lidi nechodili sem a tam, ale hemžili se všude možně, do toho všude jezdily ty debilní skútry a motorky. Hotel byl plnej, tak nás poslali naproti do hotelu Aday, kde i se sprchou každej platil 55 dirhamů. Měli jsme krásnej pokojíček pro 5 lidí. Zuzka vytuhla, ostatní jsme šli na vycházku. Hned kousek je slavný náměstí Jemma el Fna, je na něm tolik lidí, jako u nás na Václaváku při slušný demonstraci. A do toho auta, kola, motorky, skútry, všechny jezdily pěkně rychle, jen si zatroubili a dav se rozestoupil, aby mohly projet.

Poté jsme se vrhli do spletitých uliček mediny. Lepší bludiště neznám, a to s tím bludištěm myslím doslova. Už přede mnou někdo napsal: "jestli si myslíte, že se nedá v Marrakéšské medině zabloudit, tak jste na omylu – lehce, hravě a dokonce samozřejmě, i když nechcete." Některý uličky byly pod střechou v nějakým baráku, myslel jsem, že lezeme někomu do sklepa. Jdeme, jdeme, pětkrát zatočíme do pravýho úhlu doprava, po dlouhým čase nás to vyhodí na nějaký ulici, každá ulička vypadá stejně no a teď někam jdi. Já coby orienťák jsem byl naprosto v háji. Podrobná mapa medin neexistuje, to se ani nedá zmapovat a ani se nedá spočítat, kolik tam žije lidí. Jednak je nenajdete a když už, tak se vám začnou hemžit, takže to prostě nejde. Naštěstí se nám vždycky podařilo natrefit na hlavní orientační bod – náměstí Jemma el Fna.

Ještě dodám, že jsme se snažili ukecávat cenu vody, ale pod 6 dirhamů jsme se nedostali. Dokonce později ve vesničkách, kde bylo levněji, jsme ji nekoupili levněji než za 5. Voda je v Maroku dražší než u nás, asi si jí víc váží a asi potřebujou i motivaci k tomu, aby s ní neplýtvali.

Z Marrakéše do Imlilu	4. října – sobota
...píše Carlos...

Carlos neustále vyžírá Zuzce ledničku. No jinak jsme se taxíkem přesunuli do Imlilu, kde nás zatkl Ibrahim a zatáhl nás do vesničky Mzik, kde nám nabídl parádní přespání s teráskou. Cena byla 30 dirhamů.

Imlil (1740 m) –> chata Muflon (3200 m)

5. října – neděle

První vstala Jana (bodejď by ne po tak kvalitním spánku opilce) a jako správná ženuška mi, totiž nám, uvařila čaj, aby byl pitelnej akorát v tu dobu, až se vyhrabeme z pelechů. Povykládali jsme si historky z noci, byl jsem jedinej, kdo si něco pamatoval. Vlastně víc si pamatoval Carlos, doktor výpravy, kterej večer Kubovi pomáhal hledat spacák, protože Kuba si ho schoval pode mě, když jsem spal. Spal jsem hodně tvrdě, nevzbudilo mě Kubovo hledání spacáku, ani ranní "zpěv" muezina, i když máme minaret hned u naší terásky. Ibrahimovi jsme místo 150 dirhamů dali 170.

Chtěli jsme jít přes sedlo Mzik, ale to je nestandardní cesta a já bych řekl, že se tama ani jít nedá. Nakonec jsme se ale přece jen vydali přes Aroumd (1920 m). Tam se Kuba ptal místního mladíka, jestli míříme správně na Toubkal, žasl jsem, že tu jsou dobře jazykově vybavení a že umí rozhodně líp anglicky, než jsem očekával. Kuba je celkem aktivní při získávání informací, co, kdy, kam a za kolik jede, ještě aktivnější je při ukecávání co nejnižší ceny. V tom je pro nás Kuba dobrým přínosem. Jedinou slabinku Kuba má – komolí jména měst (a nejenom měst i třeba lidí). Například při hledání spoje do Asni se Kuba vyptával na cestu do Ansi (ANSI je americkej institut pro zavádění standardů, např. v informatice standardizuje ASCII – no jo programátor se nezapře) a pro jistotu to ještě vyslovoval anglicky, takže při hledání cesty do Ensi Kuba moc úspěšnej nebyl. Právě byla ořechová (vlašský) sezóna, všude se srážely ořechy a sklízely se. I terasa u Ibrahima byla plná ořechů; Kuba při návratu ze záchodu do nich pěkně zajel a nechtěně jim je rozlouskal – uprostřed velké hromady jsme tak zanechali rozšlapaný ořechy se tvaru podrážky Kubovy pohorky. Prošli jsme kolem vesničky Aroumd a pokračovali přes kamennou rovinku, na jaře tudy zřejmě valí divoká řeka. Začali jsme stoupat. U cesty chlápek nabízel sezamový a ořechový placky, chtěl 40 dirhamů za jednu. My jsme ale chtěli 4 placky za 10 dirhamů, ale to se mu nelíbilo. Pod poslední vesničkou Sidi Chamharouch (2310 m) jsme u přechodu potoka sedli na šutrák a pojedli. Přišel za náma borec s mátovým čajem, pohostil nás, dali jsme mu 10 dirhamů, ale to ho nějak nasralo. No co chce, vnutil se, tak může být rád, že mu vůbec něco dáváme. V týhle vesničce je ještě obchůdek, kde lze něco koupit, ale zřejmě to tam bude poněkud dražší. Nic jsme nepotřebovali, tak jsme ho jenom minuli. Je to pěkná vesnička, má jenom pár baráků.

Po cestě jsme doplnili vodu z potoka. Slunko zalízalo za horu, ochladilo se a poslední půl hodiny, než jsme přišli k chatě, byla už dost zima. Pod nejvyšší horou Vysokého Atlasu Jebel Toubkalem se nacházejí dvě chaty – první je Muflon, ta patří Maroku, druhá je Toubkal (nebo taky Neltner), ta patří Francouzům. Muflon je nová, velká chata, vypadá trochu jako hrad a je první na raně, tak jsme zapadli do ní. Druhá chata je hned nad ní. Muflon se nachází ve výšce 3200 m, takže dneska jsme nastoupali 1500 m výškových. Přenocování nás stálo 80 dirhamů za osobu, což je standardní cena, asi se tu ani nesmlouvá a je to cena stálá už pár (desítek) roků. V kuchyňce jsme si uvařili hovězí polívku napůl s Kubou. Byla nám zima, ale zapálili v krbu oheň a to byla krása. Bohužel dřevo vůbec v celým Maroku je poměrně vzácný, sem do chaty ho musí zespodu nosit osli, takže jakmile shořely ty tři polena, tak už nebylo co přikládat. Seznámili jsme se tu s Luckou, světobežnící a horolezkyní, která tu byla na výletě s kámošem Gvenem. Dobře jsme s ní pokecali: Lucka bydlí ve Švýcarsku v Chamonix, spí venku ve stanu, br, to by se mi teda nechtělo. I když v naší chatě je taky celkem zima a hlavně vlhko – věci tu neuschly, spíš naopak, suchý věci nám navlhly. Byla tu taky výprava Poláků (nebo to byli Angličani? prostě nějací trotli), co nenašli cestu z hor a místní se je vydali hledat a přišli až někdy v 10 večer. Lucka nás obšťastňovala výbornýma historkama, například jak se jim zabil týpek ve výpravě. Vyprávěla i o vztahu Francouzů k Marokáncům, že Francouzi nemají rádi Marokánce nebo polomarokánce, protože jsou líní, nechtějí je proto zaměstnat a mnohem raději zaměstnají Čecha nebo Poláka. Marokánci si s prací moc nelámou hlavu, třeba i v nemocnici, když je motlitba, tak se jdou modlit a smrtelně raněnýho člověka tam nechají krvácet a věnujou se mu až po motlitbě.

Při vaření jsme se dohadovali o teplotě varu vody v horách (při nižším tlaku). Carlos tvrdil, že to tu vře při 60°C, což jsme mu ale moc nežrali. Pokud věříme informacím z následujících webů:

Závislost teploty varu vody na tlaku: http://www.converter.cz/tabulky/teplota-varu-vody.htm
Tlak v dané nadmořské výšce: http://www.euromarina.cz/pocasi/meteorologie/tabteplotaatlak.htm

získáme následující tabulku závislosti teploty varu vody na nadmořské výšce:

nadmořská výška	tlak	var vody
0 m	1000 hPa	99,6 °C
500 m	942 hPa	98,0 °C
1000 m	886 hPa	96,4 °C
3000 m	691 hPa	90,9 °C
8800 m	326 hPa	80,7 °C

Z toho plyne, že voda nám v chatě Muflon vřela při přibližně 90 °C.

Na závěr dne chci složit pochvalu holkám, který i když táhly stejně hnusně těžký bágly jako my, tak vyletěly až k chajdě s neuvěřitelnou lehkostí. Byl jsem to já, kdo se dovlekl poslední...

Atlas – zdolání tří čtyřtisícovek

6. října – pondělí

Výstup na nejvyšší horu Jebel Toubkal jsme odložili na zítra, abysme si pobyt v těchto krásných horách o jeden den prodloužili. Využili jsme Lucčinu nabídku, že se můžeme přidat k jejich výpravě na Ouanoukrim. Naším cílem dnes bude zdolat dvě čtyřtisícovky: Timesguidu a Ras. Výpravu, ke který jsme se přidali, tvořila Lucka se svým kolegou Gvenem a ještě s jedním Francouzem, kterýho přibrali po cestě. Od chaty jsme šli pořád údolím nahoru až do sedla Tizi n'Ouagane (3750 m). Bylo nám celkem blbě z nadmořský výšky, musel jsem jít pomalu a občas se zastavit a uklidnit. Byla vcelku zima, hlavně když foukalo a to někdy dost silně. Kaluže nad chatou byly zamrzlý. Jako rukavice jsem si vzal ponožky a udělal jsem dobře. V sedle jsme se fotili, byla tam nějaká euforická nálada: když si Carlos pochvaloval, že jsem ho se Zuzkou hezky vyfotil, říkám "jakej objekt, taková fotka". Carlos byl poctěn, ale pak říkal, že opěvuju Zuzku, ale Kuba mu to vysvětlil, že samotná Zuzka by tam byla jako "květina bez vázy". Říkali jsme si, že by to tady bylo dobrý prostředí na básnickou tvorbu.

Ze sedla jsme pokračovali napravo. Místy jsme si museli trochu zahorolezcovat, ale myslím, že tam nebezpečný úseky nebyly. Vylezli jsme na zasněženej kulatej kopec Timesguida. Jeho výška 4089 metrů pro nás všechny znamenala první čtyřtisícovku v životě. To nás rozmlsalo, a tak jsme ještě vylezli na blízkej vrchol Ras, což byl takovej dvojvrchol, takže jsme za jeden den zdolali celkem 3 vrcholy přes 4 tisíce metrů. Nahoře na hoře bylo 5 °C, svítilo sluníčko a bylo příjemně. Když ale zafoukal vítr, kterej když foukal, tak opravdu silně, tak byla velká zima. Kubovi bylo nějak špatně z nadmořský výšky, tak mu Lucka dala Paralen. Byl to ale nějakej šumák, což Kuba netušil a jak to spolkl, tak to v něm začalo šumět a bublat, no byla to srandovní podívaná. Bylo slyšet, jak to někde uvnitř Kuby bublá a pak celkem dlouho trvalo, že se toho plynu, co se v něm vytvořil, zbavil.

Když jsme šli dolů, tak jsem žasl, kolik jsme toho vylezli. Lucčin kolega je dost nevybouřenej, tak si ještě vylezl na jeden velikej kopec. Dole v chajdě jsme dali sprchu (občas teplý kapky, ale dalo se) – luxus, tohle v Alpách na horských chajdách není. Na Janu přišel bolehlav až teď, tak si šla lehnout. Do našeho pokoje (2x4 dvojpatrovky = celkem 16 míst na spaní) nám přihodili další Čechy, se kterejma jsme se podružbili a ochutnali naši hruškovici. Jsou to plzeňáci Kamil a Míša. Zítra je vezmeme s sebou na Toubkal, protože my už jsme zkušení horalové. V chajdě byla zima, kouřilo se nám od držky, tak jsme si s Kubou dali ještě čočku, abysme to pak mohli pořádně vytopit. Kubovi se neúmyslně podařila pomsta Lucce za ten šumák. Kolovala slivovice, Kuba ji podal Lucce, ta si myslela, že je to voda a zplna hrdla se napila...

Těsně před setměním se vrátil Gven ze svý výpravy, už jsme o něj měli strach. Říkal, že si vylezl ještě do jednoho sedla, fakt cvok. Lucka říkala, že dva roky neměl babu a že se nějak musí vybít. Gvenovi před výpravou radila, ať se pořádně vybaví, že tam na horách třeba narazí na opuštěnou, stejně trhlou ženskou, jako je on, takže se připravil tak, že si sebou vzal krabičku kondomů. Mimochodem Gvenovi je asi tak 40 roků a je divnej, pořád má ten svůj divnej ksicht, naprosto bez emocí. Později jejich výprava dopadne tak, že Gven předčasně skončí dovolenou a uletí do Francie a Lucka si bude užívat bez něho.

Atlas – Jebel Toubkal (4167 m)

7. října – úterý

Vstali jsme v 6 hodin (před tím tam nějakýmu volovi asi ve 4 a pak ještě jinýmu v 5 hodin zvonil budík) s tím, že v 7 hodin vyjdeme. Vařili jsme polívku a čaje, vyjít se nám podařilo až v 7:15. Kamil s Míšou prej budou vstávat později a třeba nás dojdou. Karel se Zuzkou hlásili, že je venku kosa vetší než včera, ale mně se to nezdálo. Asi to bylo tím, že moc nefoukalo. Moje oblečení – samozřejmě pohorky, dole manžestráky, nahoře moira a triko (obě krátkej rukáv), na to košile, tenoučká větrovka a šála. Do kopce se člověk zahřeje, takže jsem uvažoval, že košili sundám, ale nechal jsem si ji po celej den. Pozor: až půjdete do takto vysokých hor, tak se nesmíte zapomenout chránit před sluncem! Nezbytnej je opalovací krém a sluneční brýle. Já jsem se chránil ještě kšiltovkou, přes kterou jsem měl přetaženou a fest zataženou kapuci od větrovky.

Chata je v údolí, který je hodně dlouho ve stínu, slunko se chytne až poměrně vysoko v kopci. Stejně tak odpoledne slunko zmizí tak ve 3 hodiny (hrubej odhad).

Vyrazili jsme na Toubkal. Hned za chatou Toubkal se zahne doleva a překročí se kaňon potoka. Při tom se jde kolem pěknýho vodopádku. Poté se vyrazí kolmo do stěny. Tam jsme udělali chybu a šli moc kolmo, měli jsme se držet víc vlevo a jít až nad potok. Místo toho jsme uvízli v suťovišti, ve kterým se jednak nedalo jít a hlavně to bylo dost nebezpečný, protože ty šutráky dost ujížděly. Jana byla nejrychlejší, celkem vysoko a poslala na mě tři šutráky, jenom těsně mě minuly. Jeden jsem musel přeskočit. Tento útok málem skončil rozvodem. Zuzce naše výprava suťovištěm moc dobře nedělala a začala mírně panikařit. Naše bloudění nás mohlo stát půl hodiny. Vylezli jsme nad takový větší šutráky zhruba ve třetině cesty a museli jsme vyhledat sluneční brýle a i s něma to bylo dost krušný, protože jsme šli přímo do slunce a lautr nic jsme neviděli. Jiným směrem bylo ale vidět krásně a my se kochali. Pěkně jsme viděly ty tři čtyřtisícovky, co jsme zdolali včera. Poslední úsek cesty je v takovým štěrku, vede tam plno cestiček, vyplatí se najít tu hlavní, jde se po ní nejlíp. Na vrchol jsme vylezli v 10:45, tedy za 3,5 hod. Naše tempo bylo pomaloučký (řídkej vzduch, při rychlejším pohybu se motala hlava, srdce bušilo jak vzteklý), často jsme dělali přestávky. Lucka to šla za 2,5 hodinky, my kdybysme neudělali zacházku do suťoviště, tak bysme to měli kolem 3 hodin.

Nahoře na hoře byl sníh, svítilo sluníčko a bylo teplo, bylo málo mraků. Do extrémní dálky vidět nebylo, ale hory kolem jo a to byla fakt síla. Nádhera na všechny strany. Bylo vidět i do údolí směrem na Imlil, jako na dlani byla vidět vesnice Aroumd. Fotili jsme se; fotil jsem se s holkama, načež se tam vmáčkl Kuba, že se potřebuje s holkama taky vyfotit, ale v tu ránu mu došla baterka, haha, (ale měl náhradní). Poslal jsem domů vrcholovou SMSku. Lehce jsme se najedli, pokecali s Polákama a takovejma jedněma staršíma klasikama s kloboučkama a vyrazili jsme na zpáteční cestu v 11:45. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, Honza a Kuba jsme šli zhruba stejnou cestou zpět, šlo se dobře a rychle, jezdící štěrk ideálně prodlužoval krok a nemuselo se moc brzdit. Zbytek bandy šel jinou cestou, pokračovali rovně po vrcholu a pak zahli doleva do prudkýho srázu, pod kterým se naše cesty střetávaly. Zespodu ten sráz vypadal hodně sráznej, v jeho půlce byla skála, ale prej to bylo v pohodě. Do chajdy jsme přišli ve 14 hodin. Na to, že nás ještě čekal sestup 1,5 km výškových, jsme po tom kiláku nahoru a dolů byli celkem hotoví. Kamila s Míšou jsme dneska a už nikdy nespatřili, asi změnili plány. Sbalili jsme věci a zacálovali 800 dirhamů za 5 lidí a 2 noci.

Při odchodu se Kuba projevil nadměrně aktivně a domluvil dobrou slevu na odnos věcí do Imlilu. Abysme nemuseli makat jako mezci, tak najal mulu za 15 dirhamů pro každýho, aniž bysme o to moc stáli. (Poznámka: otcem muly je osel, otcem mezka je kůň. K nesení nákladu se používají muly, protože unesou až 150 kg). Jana a já jsme byli proti, Carlos se Zuzkou říkali, že si to zvládnou odnýst sami. Jana vyrazila s baťohem sama dolů, ostatní jsme si dali bágly na toho osla, když už ho teda Kuba tak domluvil. Protože ti vosli jsou rychlí jak sviňa, tak jsem rychle vyrazil za ním, ostatní zůstali v dáli. Byl jsem nasranej, že musím takhle sprintovat za ním, protože nemůžu na chvíli odpočinout nebo se na chvíli zastavit a pokochat se krásnýma horama, který jsme právě navždy opouštěli. Taky bych měl raději bágl u sebe, protože jsem v něm měl např. vodu na pití. Fakt jsem nechápal, proč jsme si najímali vosla z důvodu, abysme byli dole dřív, když všichni šli rychlostí Jany, která si šla s baťohem normálním tempem. Hnáč osla neuměl anglicky, takže jsem s ním pokecal akorát tak, že se jmenuje Abdul. Jinak bych mu asi řekl, ať mi dá můj baťoh a ty ostatní ať si nese třeba do někam, když to nikoho moc nezajímalo, kam ty bágly mizej. Kuba nás ale pak doběhl a i když jsme se snažili ho brzdit, v Sidi Chamharouch jsme minimálně 10 minut čekali, ale ostatní se neobjevovali, tak jsme valili dál. Asi když viděli, že jsme v čoudu, zvolnili tempo. V Aroumdu jsme se pořád drželi po pravý straně řeky a došli jsme do Imlilu. Vcelku rychle se setmělo. Ten náš vůdce furt někde lítal, stáli jsme tam sami s oslem, občas se tam objevil náš domluvenej hoteliér, ale pořád se nic nedělo a stáli jsme tam s Kubou a oslem jak tři osli.

Imlil – neznámý městečko, tma, lampy tam nejsou, měl jsem dost strach o ostatní, že jim budou chybět věci, že ani pořádně do toho Imlilu netrefí a že každopádně budou nasraní, že jsme zmizeli. Volal jsem Janě, ale nefungovalo to (asi se musí volat přes 101), tak jsem poslal SMSku, že se sejdeme v 19:15 na parkovišti, kde nás původně vyhodil taxík (to bysme ale to parkoviště napřed museli najít). Hoteliér s honákem mezka v autě někam zmizeli, předtím jsme jim už důrazně vysvětlovali, že potřebujeme najít naše kamarády, načež přijeli v autě i s našema kamarádama, který zrovna přišli do Imlilu, takže neměli ani tušení o tom, jakou o nich máme starost. Nechápu teda, jak je identifikovali, když ani nevěděli, že hledají kluka a 2 holky a nechápu, jak se naši nechali narvat do cizího neznámýho auta (no i když bez báglů, ve tmě, v neznámým prdelákově bych asi riskl cokoliv, abych se dostal ke svým věcem). Tato historka vznikla na základě dvou chyb (teda aspoň co se mýho pohledu týče, ostatní se zdáli být v klidu): jednak Kubovo domlouvání osla bez předchozí domluvy se zbytkem výpravy (i když byly Kubovy pohnutky pochopitelný a i když se to nakonec projevilo jako dobrej tah, přesto to měl konzultovat s ostatníma) a za druhý rozdělení výpravy, což je problém, kterej může mít závažný důsledky. Proč jsme se rozdělili, to má víc důvodů: možná moje chyba – kdybych za tím oslem nevalil, tak by asi zpomalil a čekal na ostatní, ale já pochopitelně nechtěl spustit z očí svůj baťoh, ve kterým jsem měl od pasu, peněz po klíče od domu, možná chyba Zuzka s Carlosem, kteří si hodili baťoh na osla, aby šli dolů rychle a potřebně rychle nešli a nechali si ujíždět bágly pryč, možná to byla chyba Jany, která se v žádným případě nechtěla zbavit baťohu a nemohla tak vyvinout potřebnou rychlost. Z toho plyne, že si musíme všichni dávat pozor a držet při sobě.

Dorazili jsme domů do rodinky, kterou nám dohodili už na chatě Muflon. Začali jsme pochopitelně mátovým čajem. Carlos se Zuzkou si vzali jeden pokoj, my tři pokoj druhej. Bavila se s náma jejich holčička a dávala nám dárky. Jana dostala náramek, já červivý jablko, tak jsem holčičku taky podaroval tužkou, kterou jsem psal deník. Jana jí dala bonbóny. Holčička ale měla evidentní zálusk na čelovku, se kterou ještě s chlapečkem blbli venku. Jana si ji ale uchránila. Na večeři jsme dostali salát a ukázkovej tažín, to je mísa s dušenou zeleninou, bramborama a uvnitř schovaným kuřetem (případně jiným masem, často skopovým). Pro tažín je typická keramická mísa, ve které se podává, mísa má pokličku do špičky a když se odpokličkuje, tak v míse ještě bublá omáčka. Standardně se to jí tak, že pomalu ujídáte od kraje a nakonec si pochutnáte na masu, my jsme raději zvolili přímej útok a každej si napřed vylovil maso. Kuba nakonec vše řádně vylízal.

S Carlosem jsme pohodovej večer vylepšili očistou na tureckým hajzlu a k dokonalosti už nám fakt chybělo jenom hudební představení rodinky, který nám pustili na videu. Uprostřed se to seklo, tak to chlapeček opravoval tak, že to pořád pouštěl od začátku. Kromě tohoto "úžasnýho" videozážitku nám ještě nepatrně vadilo, že doma trochu kouřili. Citlivějším by to mohlo lehce vadit. Každopádně to byl skvělej večer, hezky se o nás postarali, s dětma byla sranda, paní nemluvila a byla velice příjemná. Prozatím mě překvapuje dokonalá hygiena – každej den si ráno i večer můžeme vyčistit zuby a máme k dispozici teplou sprchu. Já ale nejsem takovej čuňák, tak té sprchy využívám jenom obden.

Protože máme těžký baťohy, museli jsme se všichni zbavit některých věcí: začal s tím Carlos a nechal v Barceloně kolíky od stanu. Zuzka nechala v Marrakéši na kontrole zavazadel slivovici, já hodinky a brejle, Kuba nechal u Ibrahima pěkný bílý triko s dlouhým rukávem a Jana nechala na chatě Muflon průvodce a mapu (obojí měla vypůjčený).

Imlil –> Zagora	8. října – středa
...píše Kuba...

Konečně jsme se pořádně vyspali! Po dvou nocích v nadmořské výšce 3200 metrů, kde spánek není tak moc intenzivní jsme to opravdu potřebovali. Protáhli jsme bolavé nohy a vrhli se na připravenou snídani – marocký chleba, sýry, marmeláda, čaj. Snědli jsme všechno. Ani miska od marmelády nezůstala nevylízaná.

Menší problém nastal při placení. V Toubkal Refuge campu dohodnutá cena 400 Dh (80Dh na osobu) za noc s večeří a snídaní se najednou zdála málo (ono to taky bylo málo). Majitel chtěl ještě aspoň 50 za sprchy. Nakonec jsme mu dali 500 i s dýžkem. Dostali jsme na oplátku tašku jablek :-).

Opustili jsme hotel a vydali se na parkoviště smlouvat taxík. Já a Honza jsme šli na před, potřeboval jsem si ještě skočit za Ibrahimem, u kterého jsme bydleli prvně, pro zapomenuté triko. Ibrahim tam nebyl, jenom jeho syn, manželka a další rodina. Triko jsem tam hledal tak dlouho, dokud mi ho odněkud nepřinesli.

Smlouvání ceny za taxi bylo opět nelehké. Chtěli jsme buď do Marrakéše za 150 – 200 Dh nebo přímo do Ouarzazate za 600-700. Nedařilo se ani jedno. Ouarzazate nejlíp za 850, ale rozhodli jsme se pro Marrakéš za 220 odkud jezdí autobus do Ouarzazatu. Nasedli jsme do taxíku a vyrazili. Ovšem kousek za Asni taxikář zastavil a začal se bavit s nějakým chlápkem v turbanu. Kde se vzal, tu se vzal, Francouz Giom, se kterým se Honza bavil už v Imlilu. Jeli do Ouarzazatu, kam jsme taky chtěli a konečná cena 800 Dh za všechny (670 Dh my) byla víc než dobrá. S naším taxikářem to vyrovnali sami. Jejich auto byla moderní čtyřkolka s třemi řadami sedadel. Auto skýtalo mnohem více pohodlí a bezpečí než staré Mercedesy místních taxíkářů, což se na klikatých cestičkách Vysokého Atlasu opravdu hodilo. Kromě pár zastávek na protáhnutí a fotografování jsme zastavili u pumpy doplnit benzín. Řidič se neobtěžoval ani vypnout motor a průvodce v turbanu si dokonce zapálil cigaretu. "Tomu chybí už jen táboráček," řekli jsme si s Giomem.

Poznámka Honza: Maroko je veliká země, jsou tu mraky zajímavých míst, který by si zasloužily návštěvu. Času je ale málo, takže jsme museli některý zajímavý místa vynechat. Původně jsem chtěl tyto místa popsat, ale protože jsme tam nebyli, tak ani nemůžu doporučovat jejich návštěvu a popisovat je. Jenom zmíním místa, kde jsme nebyli a jejichž návštěva stojí za zvážení. Vynechali jsme návštěvu Telouetu (21 km od silnice Marrakéš – Ouarzazate), což je veliká kasba a i když se už rozpadá, tak pořád zřejmě má cenu ji vidět. Dalším zajímavým místem je bezesporu Ait Benhaddou, to je už kousek od Ouarzazatu, je to památka UNESCO a sloužila jako kulisa pro natáčení mnohých filmů a určitě se tu ještě něco natočí.

Do Ouarzazate jsme přijeli později, než jsme chtěli. Přímý autobus do M'Hamidu nám těsně ujel. Byl tam ale zrovna jeden do Zagory, do kterého jsme se začali skládat. Cena byla 35 a navíc chtěli 10 za zavazadlo. To ale Giom usmlouval na obvyklých 5. Průvodce v turbanu, ze kterého se vyklubal turistický agent, nás spolu s Giomem přemluvil na "Sahara Trip" jeho agentury. Cenu jsme z původních 55 € usmlouvali aspoň na 45 €. Agent zůstával v Ourzazate a chtěl po nás alespoň zálohu. Dali jsme mu dohromady 50 € a doufali jsme, že to nebyly úplně vyhozené prachy.

V Zagoře jsme se rozhodli přespat v doporučeném kempu Prends Ton Temps. Odmítli jsme čekající taxíky s tím, že do kempu dojdeme sami. Jsme přece turisti a máme mapu. Ukázalo se sice, že tentokráte taxikáři nekecali a opravdu to není zas tak blízko a autobusová zastávka je mimo mapu, ale cestou jsme potkali posla z kempu, který nás tam dovedl. Bylo nám trochu záhadou, jak se tam vzal, ale patrně ho dohodnul Giom s Marokáncem, s kterým si povídal cestou. V kempu jsme se rozhodli pro stylové chatky, stany byly sice levnější, ale těch pár korun nás přece nezabije.

Pohostili nás mátovým čajem a živou hudbou ve společenském stanu. Hráli na bonga a jiné perkuse doprovázené loutnou. Měli tam i kytaru, ale chyběly jí dvě struny a ani tak nešla naladit. Hráli jen chvilku, skoro jsem měl pocit, že je to jen takové divadýlko pro turisty, aby měli o čem vyprávět.

Honza se šel osprchovat, ale neměl moc štěstí. Na poprvé ho ve sprše vyděsila krysa. Později zjistil, že to byla asi jen žába a odvážil se do sprchy znovu. V půlce mytí, po té co se namydlil, mu přestala téct voda. Vyběhnul tedy znovu: shánět správce, aby mu vodu zase pustil.

Z jedné chatky vylezl další Francouz a ukázalo se, že má s sebou kytaru. Nenechal se dlouho přemlouvat a začli jsme znova hrát. Místní se rádi přidali a tím mě přesvědčili, že přece jenom hrají pro radost. Francouz nebyl žádný machr, takže jsme se brzy osmělili a zkusili něco zahrát taky. Protože moc mezinárodních písní neznáme, začli jsme rovnou českýma písničkama. Na pam pampam dampam padáda v Hlídači krav se přidali všichni. To by člověk neřekl, kde všude je Nohavica známý.

Za zmínku stojí ještě nakupování v nedalekém obchůdku. Nejdříve jsem chtěl konzervu oliv: "Olives please." Nic. Prodávající Marokánec anglicky očividně neuměl a slovo olivy asi není zas tak mezinárodní, jak jsem se domníval. Ukázal jsem na ně prstem a po pěti posuncích vpravo či vlevo mi prodavač podal správnou konzervu. Navrhovanou cenu 7 jsem se pokusil usmlouvat na 6, ale nešlo to. No dobrá, 7 beru. Jazyk, kterým jsme se takto domlouvali by se dal nazvat posunková francouzština. "Kolik by stála tam ta krabička čaje?", pokračoval jsem. Hmm, tak na cenu, kterou mi odpověděl moje francouština opravdu nestačila. Po chvíli nechápavého kývání prodavač pochopil, že nechápu, a napsal cenu na papír. 490 za čaj??? Věděl jsem, že tento čaj má stát kolem 18 Dh. Tak tady to nepůjde, řekl jsem si a šel jsem se zeptat do obchůdku naproti. Ukázalo se, že tady by stál čaj 20, ale prodavač mě pro něj poslal naproti, že ho mají tam. Šel se mnou a vysvětlil tomu prvnímu prodavači mou cenu. Fajn tak ještě ty olivy a můžu platit. Bylo mi podezřelé, jak dlouho prodavač sčítá dohodnuté ceny (20 + 7). Řekl jsem si, že jestli půjde nahoru, tak já půjdu dolů. Taky že jo: 490. Usmál jsem se a napsal jsem 26. Prodavač asi pochopil, že z toho mám spíš srandu a že můžu jít i níž. Rychle ustoupil na 27 a měl jsem nakoupeno!

M'Hamid – noc v poušti

9. října – čtvrtek

Probouzíme se v kempu v Zagoře. Po včerejší noci v Imlilu, kde jsem spal jenom pod dekou a byla mi nějaká zima, jsem nachlazenej. Klopím teda do sebe zdravotní hruškovici, je to špatný, dochází předposlední flaška. Tady v kempu jsme s Janou chrněli v krásné chatičce (měli jsme nejhezčí ze všech – hliněná chajda s výklenkem, malbou a lampičkama). Jana si stěžovala, že jsem v noci furt pochrchlával a pak jsem chrápal. Ve městě jsme hledali bankomat, ale Carlosovi nějak blbne karta, takže jsme prachy stejně nevybrali. Nakoupili jsme snídani, s Kubou jsme brali dvě bagety, říkám, že tomu obchodníkovi víc než 10 dirhamů za ně nedáme, ale obě dohromady stály 2,80. Posnídali jsme před školou, Kuba kecal se školákama. Od rána byly docela mraky a foukal vítr. Postupně sílil, že všude lítaly odpadky, pytle a hlavně prach, možná i písek, slunce bylo zahalený v mračnu písku, na obloze nebylo nic vidět.

Miniautobusem jsme jeli do M'Hamidu neboli na konec světa. Dál už silnice nevede. Byl to taky dobrej zážitek, miniautobus jede až když je plnej, pro lidi v uličce je připravená stolička na sezení, ale celkově je to tam na hovno, protože tam není žádný místo na nohy – i já a Jana jsme museli mít nohy někde na lustru, prostě jsme se tam nevešli. Cesta se chvílema ztrácela pod pískem, občas jenom podle značek šlo poznat, že tam je silnice. Stavěli nás policajti, po Carlosovi chtěli pas, ostatní naštěstí nechali, měli jsme pasy v baťohu na střeše. Je tu často vidět policejní hlídky, tady na tom krátkým úseku ze Zagory dokonce dvakrát – asi kvůli uprchlíkům, co jdou z Alžíru přes Saharu do Maroka.

V M'Hamidu se nás hned ujal nějakej ostrej týpek a vnucoval nám služby jeho agentury. Byl fakt dost hustej a řval, že on je tu jediná agentura a že když s ním nepůjdeme, tak na nás zavolá policii. Pořád s náma byl Guillaume, komunikaci vyřizoval on, protože je Francouz a víceméně toho chlápka poslal do prdele. My jsme měli domluvenej výlet s agenturou Sahara Trip, přivítala nás spolumajitelka Nezha (Nyza). Dali nám tradiční mátovej čaj. Ten se tu, jak již z předchozích událostí vyplývá, podává vždy a znamená poctu, servíruje se speciálním způsobem: stříbrnej tácek, stříbrná konvička, deckový skleničky, v konvičce je čaj z čerstvě natrhaný máty a je hodně oslazenej. Hostitel nalije skleničku, vylije ji zpět do konvičky, nalije znovu, ochutná a je-li spokojen, nalije všem. Sklenička, ze který ochutnával, někomu náhodně přistane. Hlavní ale je, že se čaj nalívá z velký výšky. Původně nás výlet měl stát každýho 55 euro, ale ukecali jsme to na 45. Získali to ale zpátky tím, že jsme si museli koupit šátky za 60 dirhamů (normální cena maximálně 20).

Připravili nám velbloudy (dromedáry), nabalili jsme si potřebný věci (např. spacáky na spaní venku v poušti), zbytek nechali v kanceláři a vyrazili do pouště. Foukal hodně silnej vítr, ale jak jsme zajeli do pouště, tak začala teprve pořádná bouře. Poušť za vesnicí byla pěkně hnusná, vypadala jako smeťák. Dál od vesnice ale už bordel nebyl. Fičelo jak sviňa, zima byla, slunko vidět nebylo, všude lítal písek, za chvíli jsme ho měli taky všude. Naštěstí nám fičelo do zad. Naši cestu přerušilo jenom synchronizovaný močení všech šesti velbloudů.

Po několika minutách jsme pokračovali v cestě. Asi za hodinu a půl jsme dorazili ke stanům (myslím že nám tu túru o dost zkrátili), bohatě nám to stačilo, vymrzlí jsme žvýkali písek a měli ho plný oči. Kromě nás tam byly dvě Japonky, byla s nima sranda, furt se usmívaly a odpovídaly "Yes, yes". Měli jsme hlad, za záclonou v chajdě to bublalo a vonělo a neservírovalo se nic. Bylo tam s náma ještě několik Arabášů a pak přijeli i Nyza autem. Hrálo se na bubínky a zpívalo se. S takovejma nástrojema je dost těžký vymyslet nějakej song, nejlíp nám zněla Tota Heľpa. Umíme už docela dobře arabsky (např. když se nastupovalo do autobusu, tak nás řidič povzbuzoval "neserse"), takže jsme zpívali arabský písně, např. "kde je hajné". Kuba to ale komolil na "kde je hajný", takže to moc nevyznělo. Konečně nás přesunuli do "restaurace" a po dlouhý době potom přinesli polívku (jakoby italská, nic moc) a potom klasickou šlichtu tažín. Kuba to dojížděl a Arabáš zvolal "užlíže". Takže ho pověst z Imlilu provází po celým Maroku. Vůbec všichni působíme asi dost nenažraně, protože každý pohoštění spořádáme do posledního zbytečku. Jenom jsme vlastně nechali pár kostek cukru. Po jídle jsme opět spustili muziku. Jen jsme dozpívali Vínečko bílé, tak se ozval křik – byli jsme napadeni pouštními lupiči. Naši chlapi vyběhli, aby nás ochránili. Řvali po sobě, já myslel, že je to sranda. Když se ale v našem stanu objevil krompáč, došlo mi, že to asi sranda nebude. Prej se jednalo o dva týpky, co se ožrali a šli dělat problémy. Nejspíš to ale byla nevraživost mezi agenturama pořádajícíma výlety do pouště. Japonky netušily, o co jde (byly už zalezlý na spánek ve svým stanu) a byly úplně zpanikařený a ubulený vlítly do stanu ke Carlosovi a Zuzce. Stany jsme měli po dvou, nechtěl jsem Janu obtěžovat svým chrchláním, tak jsem jí do stanu šoupl Kubu a zůstal v restauračním stanu s Guillaumem. Byla docela zima, takže se nám naše spacáky hodily i když ve stanu byly deky. Upřesním pojem stan – byly to hliněný zdi a místo střechy byla natažená plachta. Útočníci s krompáčem mohly ty stany solidně rozmlátit.

Ještě před útokem a před tím, než šly Japonky spát, se Guillaume ptal, jestli bude někomu vadit, když si zapálí cigárko. Japonky se usmívaly a říkaly "Yes, yes". Tak se zeptal, jestli si může zapálit. Japonky se usmívaly a říkaly "Yes, yes". Nakonec se tam hulilo ostošest, k tabáku z cigaret se přidával hašiš. Nejvíc hulila Nyza sedící vedle mě a všechno šlo na mě, byl jsem línej si přesednout, takže do konce večera jsem byl docela otrávenej.

V noci už se bouře uklidnila a nebe se vyčistilo od písku i od mraků. Byly vidět i hvězdy a Jana si nemohla vynachválit to absolutní ticho. Každej si představuje poušť jako písek a slunko. Poušť ale většinou vypadá jinak. Písku je tam málo, jenom občas se vyskytujou písečný duny, jinak je poušť kamenitá, kopcovitá s tvrdou a vyschlou půdou. Poušti s písečnýma dunama se říká erg (عرق), té kamenité poušti se říká hamada (حمادة).

M'Hamid –> Zagora –> Ouarzazate

10. října – pátek

Ráno už bylo hezky, docela jasno, vítr nefoukal, ve stínu 15 °C, na slunku teplo. Abych se před sluncem chránil, nechal jsem si černý manžestráky a větrovku, ani mi to nevadilo, ale trochu jsem si v tomhle oblečení připadal na poušti jako nějakej exot. S Janou jsme se šli podívat na písečný duny, sice menší než Erg Chebbi, ale fakt hezký. Šel jsem bosky, písek na slunečné straně dun pálil, na stinné straně hezky chladil. Byl to ale krásnej jemňoučkej písek, kterej se nesypal, ale tekl. Už mi je jasný, kde se vyráběj přesýpací hodiny. Bylo tu nádherně až na jednu věc: mouchy. Obyčejný mouchy a bylo jich tu strašně moc a byly strašně otravný. Kdyby tu místo nich bylo tolik hadů nebo škorpiónu, tak to by bylo fajn. Bohužel ani na jednoho jsme nenarazili.

Posnídali jsme víceméně standardní snídani – jako pečivo byly takový placky, marmeláda, sýr Veselá kráva, kafe, mátovej čaj. S Kubou jsme dali ještě jeden výlet do dun, přišla pro nás Jana, že karavana je už půl hodiny nastartovaná. Naše velbloudy jsme měli pojmenovaný Fata Morgana, Kamel Kamil, Velký ucho, Drobeček, Chcáč a Tranquilo. Prošli jsme pouštním městečkem, domy měly tlustý hliněný zdi, v nich určitě bylo příjemně. Malí kluci tam hráli fotbal. Tentokráte jsme si jízdu na velbloudech užili fakt náramně.

V agentuře nás přivítala Nyza. Rozloučili jsme se tam s Guillaumem, ještě jeden den se tu chce zdržet. Při loučení s Nyzou jsem jí omylem reflexivně šáhl na prdel. Zuzka potom zjistila, že se jí z báglu, co nechala v agentuře, ztratily trika, sukně a voňavka. Určitě to šlohla Nyza. Dělala že ne, furt se jenom přetvařovala a usmívala se a snažila se Zuzku uchlácholit, ale řekl bych, že ten baťoh prohrábla ona, když se včera vrátila zhulená z pouště. Celkově ti lidi jsou tady slizouni. Ještě bych bral jako v pohodě to, že nasadí desetinásobnou cenu a pak se smlouvá. Ale jsou to hajzli, chcou tě obrat, říkají jenom "my friend, my friend", ale jsou prolhaní, říkají, že to jinde koupit nejde, že tam nic jinýho než jejich taxi nejede, při smlouvání udělají kartel a všichni nám za taxík nabízejí stejně vysokou cenu. Ale největší mrcha je každopádně Nyza. Zavolala nám taxíka do Zagory, abysme rychle vypadli, nakecala mu, že je nás šest, cena byla 30 za každýho. V Zagoře samozřejmě chtěl zaplatit šestkrát 30 dirhamů, dali jsme mu, myslím, 170. Prostě Nyza je fakt sviňsky sviňská svině a čubka fena podvraťácká (tohle je v Maroku neurážlivější nadávka, protože vepřové se tu nesmí žrát a pes je taky zvíře nečisté).

V Zagoře chtěli za taxál do Ouarzazatu 80 dirhamů za každýho. Ukecat to na 70 dirhamů se nám nepodařilo. Šli jsme teda pryč ze stanoviště grand taxi, v bankomatu vybrali prachy, koupili žrádlo a koupili hadry. Já koupil bílý triko, usmlouval jsem to na 200 dirhamů, samozřejmě "originál, ruční práce...", Kuba si koupil o něco lepší, modrý, za 300 dirhamů, ale mně se víc líbí to moje. Holky nakoupily šátky. Autobus do Ouarzazatu už ujel, takže jsme se smířili s tím, že budeme platit každej 80 dirhamů za grand taxi. Na pasažéry tam zrovna čekala neuvěřitelná rachotina, ostatní taxikáři tleskali, když se jí podařilo nastartovat a rozjet se, takže jsme čekali, až odjede, ale vyloženě čekal na nás. Takže nejenom že jsme neukecali cenu, navíc nás ještě šoupli do tohodle krámu a ještě s jedním pasažérem na předním sedadle. Byla to limuzína Mercedes (z roku 1975) s přidělanou řadou sedadel, takže to bylo pohodlný a bylo tam hodně místa. Stěrače to mělo uprostřed skla, který bylo rozmlácený, divím se, že tam vůbec drželo. Rozmlácený čelní skla tu má většina aut, zřejmě jim to nevadí a policajtům to taky nevadí. Dobře se nám s naší károu uplatňovalo právo silnějšího (nezpomalíš, jenom zatroubíš, a tak máš přednost), takže jsme měli hladkej průjezd Zagorou. Řidič to dobře krosil, způsob, jakým chytal volant při zatáčce vlevo naznačoval, že to bude brat smykem. Když jsme na to poukazovali, tak aby nám nerozuměl, nepoužívali jsme slovo "volant", ale místo toho "řídící jednotka". Jako skoro všechny taxíky, i tenhle byl děravej, okýnkama nešlo hýbat, takže z toho otevřenýho pak už byla zima. Řidič byl asi malinko nervózní, tak si do huby nazval celou záclonu a uklidňoval se jejím žvýkáním. Jinak byl v pohodě, občas se i díval na cestu. Předjíždění autobusu bylo taky dobrý, nechápu, jak jsme s takovou rachotinou mohli vytáhnout 110 km/h, když jsme ještě měli na střeše bágly. Jeli jsme kolem krásných datlových palmárií. Z Agdzu se potom už jede jenom kamenitou pouští asi 50 km. Mezi Agdzem a Ouarzazatem je jenom jedno městečko, jinak naprostá pustina. Za kopečkem za tím městečkem je fotbalový hřiště, když se jede z Ouarzazatu do Agdzu, tak je to sranda, protože to městečko není vidět a vypadá to, jako by tam bylo samotný hřiště uprostřed pouště. Pár kiláků od Ouarzazatu je už poušť plná igelitových pytlíků, že si člověk opět připadá jak na smeťáku, takže blízkost Ouarzazatu je zřejmá.

Ubytovat jsme se chtěli v hotelu Royal (na radu průvodce Rough Guide), ale bylo plno, poslali nás do Atlasu. Tam jsme vzali dva pokoje – jeden levnější bez sprchy, ale když jim došlo, že bysme se tam osprchovali všichni, tak najednou zjistili, že všechny pokoje bez sprchy už jsou obsazený. Trošku jsme si teda připlatili, ale stálo to za to (poušť jsem měl opravdu všude, vlasy plný písku), poprvé jsem cítil potřebu si umýt i vlasy. Voda ve sprše byla teplá, záchod jsme měli sedící, prostě luxus. Vyrazili jsme na autobusák CTM (královská lepší autobusová společnost) a koupili za 50 dirhamů lístky do Tinerhiru. Ouarzazate nám připadalo jako moderní město, vcelku pořádek, restaurace s předzahrádkama, žádní otravové, žádný motorky. Jeden místní týpek na nás hned vytasil "Ahój, vítajtě". Česky tu celkem dobře uměj, nejčastěji asi slovo "sadarmo". Zapadli jsme do restauračky, kde jsme se opět typicky projevili – do čista jsme vše vylízali včetně zbytků, co nechali Francouzi u vedlejšího stolu. Pingl ale tentokráte "užlíže" neřval. Marně jsme se dožadovali piva, moc kulturní země to teda není. Jídlo bylo dobrý, ale celkem málo, dal jsem si "steak de vůl". Na pokoji jsme uvařili čaj z vody z kohoutku, ale museli jsme ho vylejt a smutně zavzpomínat na dobrou vodičku z hor.

Ouarzazate –> Tinerhir –> Todra

11. října – sobota

Z Ouarzazatu nám jel autobus do Tinerhiru ve 12 hodin. V moderním autobusu CTM nás jelo celkem maximálně 15 lidí. V půlce cesty jsme měli půlhodinovou přestávku.

Tinerhir je nástupní místo do soutěsky Todra (Todra Gorge). Kromě Todry je ještě možnost navštívit jinou soutěsku, a to Dadés Gorge, ta je blíž k Ouarzazatu. Co jsme slyšeli několik názorů, tak Todra je prej lepší, proto jsme z těchto dvou soutěsek zvolili právě Todru.

V Tinerhiru jsme sedli na kafíčko. Omrkli jsme odjezdy autobusů směrem Errachidia; v Tinerhiru je kromě CTM ještě jedna autobusová společnost. Potom jsme se šli podívat na stanoviště taxíků. Nikdo se nás tam ale neujal (to bylo hodně nezvyklý), takže jsme se museli taxikářů sami zeptat. Za 7 dirhamů na osobu jsme dojeli až k soutěsce, přesněji k hotelu La Valée, kterej jsme opět našli v průvodci. Jel s náma v taxíku ještě jeden Švýcar, protože taxíky jsou pro 6 pasažérů + řidič. Kuba si s tím Švýcarem sedl na přední sedadlo, ale Švýcar nakonec nějak předčasně vystoupil.

V hotelu nám nabízeli levný přespání ve sklepě (nic moc), tak nám nabídli terasu, ale hodně foukal vítr, tak jsme si nakonec vzali dva pokoje. Měli jsme asi hodinku do tmy, tak jsme šli omrknout soutěsku. Jana dostala skvělej nápad – koupit pivo od řidiče českýho autobusu, kterej parkoval před soutěskou. Ode všech dostala velkou pochvalu, já si liboval, co mám v Janě za poklad. Když ženská v takové nouzi dokáže sehnat pivo, tak to už je co říct. Vzali jsme karton Braníků (24 piv po 25 korunách), dostali jsme navíc množstevní slevu 10 %. Šéfová toho zájezdu říkala, že se nemohli dostat do pouště někde u Erfoudu kvůli záplavám. Ta poušť je nějaká divná: Kamilovi s Míšou tam 4 dny pršelo, my jsme tam měli zimu a tenhle zájezd povodně. Večer jsme pařili na pokoji.

Todra

12. října – neděle

Probudily nás rány jak sviňa. Byly to rány ze sklepa, někdo to tam chtěl asi všechno rozmlátit. Fakt dobrý, že jsme tam nespali. Kuba ještě ze spaní vykřikl "Petro!" a pak se taky probudil. Tvrdil, že žádnou Petru nezná. Uvařili jsme dva čaje, ten první totiž vypil koberec.

Vyšli jsme do kaňonu. Počasí bylo nic moc, slunce zahalený do mraků (nebo písku z pouště?), trochu pofukovalo. Začátek (z pohledu od Tinerhiru, tedy proti proudu říčky tekoucí soutěskou) soutěsky Todra je úzkej kaňon, délka asi tak půl kiláku, uvádí se šířka 10 metrů, ale mně se to zdálo širší. Nad říčkou se tyčí 300 m vysoký hezký stěny. V tomto krátkým úseku je i silnice. Říčka má asi občas sílu, neboť kousky silnice v důsledku působení vody chybí. V soutěsce je ještě jeden hotel se svým rachotícím agregátem vyrábějícím elektriku. Jelikož je ten nejhezčí úsek takhle krátkej, je plnej turistů a prodavačů všech těch pičovinek, jako jsou různý hábity, šátky, koberce, šperky, šutry apod. Pokračovali jsme kaňonem dál. Nějak na mě dolehla nemoc, tak jsem šel pomalu a moc si to neužíval, ale z velký části to bylo daný i počasím, protože bylo tak divně zamračeno, ani se nedalo pořádně fotit. Chtěli jsme vyjít nad skály, ale asi jsme nepochopili mapku v průvodci. Po chvíli jsme to obrátili a až se kaňon opět zúžuje, tak ostatní šli po cestičce nahoru na skály, jen Honza, protože mi bylo blbě, jsem se vrátil do hotelu.

Dal jsem si mátovej čaj a kecal s pinglem. Moje angličtina je sice ubohá, ale byl jsem rád, že jsem se s ním snažil komunikovat. Zajímavej trapas se mi přihodil kdysi v Imlilu, když jsem tam kecal s Guillaumem. Ptal se mě, odkud jsme, odkud jdeme, kam míříme – říkám, že se chystáme na poušť. Zeptal se teda (s mírným náznakem ironie), jestli tam jedeme autem nebo na velbloudech. Říkám, že na velbloudech a on se zasmál, pomyslel si, že anglicky neumím a odešel. Až později mi došlo, že se ptal na to, jak se k té poušti dostaneme. Podle mě to nebyla moje chyba, ale chyba v nejednoznačným slově "tam", který znamená místo i směr.

Když pingl zjistil, že su Čech, tak se hned ptal, jestli mu prodám slivovici. Říkám, že sami máme málo, ale že může ochutnat. To hovado do sebe nalilo pětinásobnou dávku.

Venku se rozpršelo. Po hodně dlouhý době se vrátili ostatní. Dva mátový čaje jsem nemusel platit (asi za tu slivovici). Do Tinerhiru jsme jeli taxíkem po 7 dirhamech. Vždycky to tak stojí, tak se nenechte odrbat! Akorát že v taxíku musí jet 6 pasažérů – Kuba tam vepředu seděl s nějakou černoškou. V Tinerhiru jsme byli zataženi do restauračky na jídlo. Poté došlo ke zklamání, protože noční autobus do Fésu byl vyprodanej. Museli jsme se tedy ubytovat v hotelu Oasis.

Tinerhir –> Meknés

13. října – pondělí

O půl šestý jsme vyjeli z Tinerhiru směr Meknés. Při dlouhý debatě jsme sice odhlasovali, že pojedeme do Fésu, ale to pak přehlasovala následná pětisekundová diskuze. V autobusu jsme poznali smysl života Maročanů: hemžit se. Pořád se potřebujou chaoticky pohybovat. Když autobus zastaví a otevře dveře (pokud možno přední i zadní), tak přijde jejich chvíle. Jedněma dveřma vystoupí, druhýma nastoupí, udělají pár koleček, vyzkoušejí pár míst k sezení a to všechno pro jistotu ještě jednou. Nastupujou až za jízdy. Dokonce i řidič autobusu má potřebu se hemžit – popojíždí na zastávce metr dopředu, metr dozadu, atd., ale možná to dělá kvůli pasažérům, aby si mysleli, že nastupujou za jízdy. I autor knížky Bubny Berberů používá v týhle situaci slovo "hemžit se". Ono taky není divu – je to nejvýstižnější český slovo, který přesně popisuje život Maročanů. My jsme celou dobu klidně seděli v autobuse, asi jsme taky působili dost exoticky – Marokánci si beztak říkali, že jsme snad mrtví či co. Na cestě jsme měli víc než půlhodinovou přestávku.

Někde v Errachidii (možná i dřív) je možnost přesednout na spoj do Erfoudu. Odtud se potom pokračuje do pouště do dun Erg Chebbi. Tyto duny jsou největší v Maroku (údajně mají až 100 metrů) a rozhodně stojí za návštěvu, i když nám se víc hodila návštěva dun v M'Hamidu, který jsou taky skvělý. Další místem, který jsme museli vynechat, je Azrou a krásný okolní cedrový lesy plný opic. Lesy jsme si prohlídli jenom z autobusu, opičáky jsme neviděli.

Do Meknésu jsme dorazili před čtvrtou hodinou odpolední. Ubytovali jsme se v hotelu Nouvelle, kterej se mi nelíbil. Cena v pohodě, na přespání to stačilo, ale pro někoho s vyšším hygienickým standardem fakt nic moc. Sprchu za 5 dirhamů jsem raději ani nenavštívil. Prošli jsme Královský palác a povečeřeli na hlavním náměstí. Zavítali jsme do mediny, kde jsme se pochopitelně ztratili.

Kdyby byl čas, tak navštívíme nedalekej Volubilis, což je taky památka UNESCO a je to krásný (znám jenom z obrázků) místo s antickejma vykopávkama.

Fés	14. října – úterý

Budíka jsme natáhli na sedmou. Věděli jsme, že taxík do Fésu má stát asi 18 dirhamů za osobu. Ptali jsme se napřed v centru, kde nám nabídli jízdu za 200, tak to jsme nebrali. Druhej taxikář nabízel za 300 za všechny, tomu jsme se totálně vysmáli. Do Fésu se musí brát taxíky ze stanoviště u autobusáku. Tam nám nabídl za 120. Hodil nás do Fésu k vlakovýmu nádru. Nebyla tam úschovna zavazadel, zkusili jsme se zeptat v hotelu Ibis, jestli nám tam bágly neuschovaj, ale poslali nás do háje. Nějakej naháněč nás dotáhl k jinýmu hotelu, kde nám ti vydřiduši povolili nechat baťohy za 20 dirhamů za každej, i když napřed sliboval 10 dirhamů. Kubovi se to zdálo moc nebo spíš sviňský, protože nám taky řekli, že nejlevnější pokoj je za 200 dirhamů, prostě kecali hajzli, tak se na to vyprdl.

Šli jsme kolem Královskýho paláce a k autobusáku, kam si dal Kuba bágl za 3 dirhamy. Zavítali jsme do mediny (Fés el Bali) – parádní chaos, navíc jsme tu zažili mrtvý kotě, nohy od krávy, chcípající slepice, zkažený maso (když už má někdo ledničku, tak jenom jako skříň na maso – do elektriky ju nedává, proto se to maso vaří až 5 hodin, aby se z něho vyvařili červi – tenhle postup je zcela normální), chlápka s rozbitým nosem od rvačky, chcíplýho chlápka na nosítkách a asi omdlelou ženskou na ulici – chcíplá nebyla, bylo vidět, že ještě dejchá. Jinak bezďáků tu na ulici chrápe docela hodně. Jana si koupila náušnice, Kuba dvě konvice na čaj, jejich handlování trvalo skoro hodinku. Všechno to bylo hezký, dohromady cálovali 470 dirhamů. Tu jednu konvičku jsme s Carlosem chtěli odkoupit, nabízeli jsme Kubovi 120 dirhamů, ale to Kuba promeškal a naše nabídka klesla na 60 dirhamů, takže se Kubovi nám ji prodat nepodařilo.

Měli jsme chuť na kafíčko, tak jsme se nechali dotáhnout do restaurace Zohra. Byla fakt pěkná a stylová, mírně vyšší ceny tomu odpovídaly, ale byly přijatelný. Dali jsme se menu po 70 dirhamech. To se skládalo z polívky/salátu, dále jsme vybrali kuskus s jehněčím masem (Kuba kuřecí, Zuzka vegetariánskej), jako zákusek rohlíček s ořechovou náplní, jakýsi strašně sladký nutrie a mandarinky a banány. Užili jsme si to dokonale a k tomu ještě dokonalej záchod – evropskej, s toaleťákem, mýdlem a ručníkem, to jsme tu ještě nezažili. Avšak se vznikajícíma Kubovýma střevníma potížema se nám ten záchod podařilo ucpat. Já taky nemám střeva úplně v pohodě, pořád v nich bublá a občas křečuje, ale stačí to řešit jednou denně. Sice jsme si tady užili dobrýho záchodu, ale ty turecký mají taky něco do sebe. Turecký záchody jednoznačně přispívají k vyšší produktivitě práce. Člověk na nich je jenom po nejnutnější dobu. Na moderním záchodě člověk vysedává, čte si noviny a zahálí.

Platili jsme 440 dirhamů. V ceně kromě čaje a vody byla připočítaná neidentifikovatelná položka 25. Možná si připočetl dýško nebo poplatek za toho naháněče, co nás do týhle knajpy dokopal.

Po městě jsem se procházel ve svým vyšívaným hábitu ze Zagory, na hlavě jsem měl turban a protože svítilo slunko, tak jsem měl sluneční brýle. Děti ze mě měli šou, mysleli si, že jsem nějakej herec, tak kolem mě pobíhaly, říkal jsem jim "autogramy až na letišti". Lidem jsem byl tak půl na půl k smíchu, jedni mi posměšně říkali Alibabo, druzí pochvalovali, že vypadám jak Tuareg ze Sahary.

Po chaotickým motání se po medině jsme dostali chuť na kafíčko. Teda tu chuť jsme měli už od poledne, ale teprve teď se nám podařilo sednout do kavárny. Nad náma byla veliká obrazovka, říkali jsme si, že k úplné pohodě nám chybí už jenom fotbal a blik, začali vysílat utkání Francie – Tunis (zrovna se v tu dobu hrála kvalifikace na MS 2010, ale že by Francie měla hrát s africkým Tunisem, to mi přišlo divný). Samozřejmě se nám nejde zavděčit, a tak jsme říkali, že k dokonalé pohodě nám tu chybí už jenom pivečko. Zápas skončil 3:1 pro domácí Frantíky. První gól dali Tunisani (jim jsme fandili, protože v jejich řadách hrál Slávista Belaid), nevěděli jsme, můžeme-li se radovat, bylo to ale fandovsky asi půl na půl nebo spíš tleskali těm gólům. Chtěli jsme znát i ostatní výsledky, ale ono by to vypadalo asi takto: المغرب 1:0 الجزائر, takže jsme raději vypadli. Uvažovali jsme, proč jsou Arabi tak blbý, že píšou zprava doleva a číslice píšou naopak. Kuba pak přišel na to (pochvala!), že blbý jsme my, že jsme to právě my, kdo píše číslice naopak. Není logičtější, aby číslo začínalo napřed jednotkama? Kdybysme si naše čísla otočili, neměli bysme pak práci se zarovnáváním číslic pod sebou, každý by začínalo na začátku řádku a jednotlivý odpovídající se řády čísel by byly pod sebou.

Nad město nás doprovodil místní týpek a ukázal nám, odkud je nejlepší pohled na medinu. Pak se raději zdejchl, že prej kdyby ho lapli policajti, že by měl problémy, protože není registrovanej průvodce. Maroko je policejní stát, všude je plno policajtů, hlídek na silnici, atd. Na vlakovým nádru jsme zjistili, že to jede až 2:30 (v noci), takže jsme měli 3 hodiny čas. Někteří to prospali, Honza s Kubou jsme se ještě šli projít. Dali jsme plechovej Braník, Kubovi opět začalo hvízdat ve střevech. Lístek do El Jadidy stál každýho 133 dirhamů. Ve vlaku jsme zabrali dvě kupéčka, vytáhli spacáky a luxusně se prospali. Vagóny jsou v pohodě, trať v ještě větší, nevím, jestli to bylo únavou, ale takhle dobře jsem se ve vlaku ještě nevyspal. Jenom to jemně pohupovalo, žádný drncání nebo brždění – zastávky jsem nevnímal. Připadalo mi to, jako kdybych jel v kočárku, takže jsem hned usnul, ani jsem neslyšel příchod chlápka v uniformě, co mi pak do očí svítil baterkou a chtěl vidět lístek. Na záchodě sice chyběl toaleťák (bohužel to odesral Kuba), ale jako rozhodně Český dráhy můžou slepě závidět.

El Jadida – první koupání v Atlantiku

15. října – středa

Do Casablanky jsme přijeli s asi 15-minutovým zpožděním (zde se dá taky říct, že ČD můžou slepě závidět). Honza s Janou jsme si dali malou procházku, abysme měli zápočet jako že jsme byli v Casablance. Ta část Casablanky, co je kolem nádraží, je ale škaredá. O půl deváté jsme pokračovali dalším vlakem do El Jadidy. Teď už nebyla trať tak dokonalá a trochu to skotačilo. V El Jadidě nás nějakej dobrák hodil autem do města a ubytovali jsme se v Hotel de France. Šoupli nás do velikýho pokoje pro pět lidí. Byly tam akorát dvě manželský postele a jedna samotka, ale Kuba si vlezl do manželské a narušil tak vnitřní harmonii naší expedice. Vyrazili jsme k oceánu. Asi bude ještě chvíli trvat, než tady z toho vznikne přímořský letovisko – pobřeží připomíná smeťák, a to nejenom vzhledem, ale i smradem. Prošli jsme si hezkou část zvanou Portugalské městečko. Pláž jsme nikde neviděli. Prej má být nějaká pláž u majáku, tak jsme šli a šli až k majáku, kde to vypadalo pořád humusně. V dáli jsme viděli kamenitej poloostrov, kde jsme se utábořili. Na šutrech to bylo velice nepohodlný, byly hodně ostrý, ale my jsme byli nadržení na Atlantik, tak jsme (Jana, Carlos a Honza) překonali útesy a naskákali do vody. Byly velký vlny, teplota vody v pohodě, bylo to osvěžující. Pak jsme vytuhli na šutrech, i když fakt byly nepohodlný jak sviňa, my jsme ale byli zřejmě dost unavení. Ani jsme si nevšimli, že Kuba zmizel a šel chrnět do hotelu. Šli jsme zpět kolem majáku a do hotelu to bylo skrz město jenom kousek. Všichni vytuhli, Honza s Janou jsme deníkovali. A když do půl deváté nikdo nejevil známky života, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme sami projít, načež jsme vytuhli též.

Dostali jsme od SMSku od strůjce našeho výletu, tedy od Míši:
"Ahoj, bledá závist, taky bych jela žvejkat písek. Jana mi poslala MMS jejího nového bydliště, mohli jste ji teda prodat aspoň do města, tam nejsou tak ortodoxní. Užijte si to ještě, poctivě dezinfikujte játra, myslete na mě a přivezte mi něco velkýho a drahýho kromě barevných hnusných kýčovitých váz a velbloudů, leda že velbloudí kožich. Všem posílám pusu. Nikomu nepřeju nic zlýho, ale pokud aspoň blejete z jídla, tak by se mi tu v tý zamlžený Praze hned líp pracovalo."

El Jadida –> Marrakéš

16. října – čtvrtek

V hotelu jsme zaplatili 175 dirhamů (cena úplně vycucaná z nevím čeho), pak klasicky "neměli" na vrácení na 2 kila, takže jsme za hotel zaplatili 185 dirhamů. Koupili jsme lístky do Marrakéše (autobus za 40 dirhamů) a šli na pláž. Podle mapky z průvodce jsme zjistili, že pláž máme kousek za hotelem. Zrovna byl odliv, takže pláž byla opravdu hodně široká. S Janou jsme se po pláži trochu proběhli. Vlny byly veliký, krásně to rachotilo. My kluci jsme se do nich vrhli a vozili se na nich. Voda měla ideální teplotu – byla osvěžující, ale natolik teplá, že jsme v ní byli půl hodiny. Na pláži nás samozřejmě otravovali místňáci, tak jsme s nima kecali, byla to sranda, Kuba jim říkal "já jsem z Ostravy", oni se ptali "Austrália?", "ne Ostrava!". No a pak se na nás přihnal příliv, jen tak tak jsme před ním zdrhli (mně stihl nahodit půlku karimatky). Pak jsme se ještě mrkli do Portugalskýho městečka, kde jsme chtěli vidět převážně Cisternu – velký klenbový sklepení, kde se dřív uchovávala voda.

Autobus jel v 16:30. Samozřejmě nás zkásli za bagáž. Byl to nejsmradlavější autobus, kterým jsme kdy jeli – mísily se zde smrady z potu, z prdele, z držky, z cigaret – prostě děs. Navíc se řidič autobusu vyžíval v troubení, zdálo se mi, že vysílá morzeovku. No prostě nebyla minuta, kdy by nedrtil klakson. V Marrakéši najel do rušný křižovatky, troubil jak sviňa, takže ostatní auta ho nechaly projet. Na autobusák jsme dojeli zhruba ve 20 hodin. Došli jsme pěšky na hlavní náměstí Jemma el Fna a zamířili tentokráte do hotelu Essaouira. Tam ale neměli pětipokoj, tak jsme skončili v našem starým dobrým známým hotelu Aday. Náhoda jak prase – ve vedlejším pokoji byla ubytovaná Lucka ze Chamonix. Prohodili jsme s ní pár slov a šli jsme do svýho pokoje a umejt se. Dlouze jsme diskutovali o zítřku a o tom, jestli půjde navštívit vodopády d'Ouzoud.

Vodopády d'Ouzoud

17. října – pátek

Včera jsme se přeli, jestli podnikneme výlet na vodopády d'Ouzoud. Převažoval názor, že na vodopády není čas, ale Honza s Janou bysme se asi tři dny v Marrakéši zbláznili, tak jsme to trochu podpíchli a bojovali za vodopády. Jako chtěli jsme jet všichni, ale ostatním bylo líto času a maximum, co by vodopádům věnovali byl jeden den.

Vstali jsme brzy, hoteliér na nás zase syčel, jako že děláme bordel a pak nás přišel zdrbat. Asi v 8 jsme přišli na autobusák (v 8:30 jede bus do Azilalu – poblíž vodopádů – za 40 dirhamů). Hned nás tam odchytil chlápek a nabídl nám taxíka za 800 (160 dirhamů na osobu) k vodopádům d'Ouzoud. Je to minimálně 150 km daleko, cena byla tam a zpět plus čekání na místě. Ani jsme s ním nesmlouvali a brali to. Standardně se ale platí 150 za osobu, možná jsme to měli o těch 10 snížit, aby si moc nedovolovali a nezvykli si na 160. Je to taky na těch turistech, co si nechaj líbit. Zas na druhou stranu to byla celkem férová cena s ohledem na to, jak je to daleko a jak se tam dá těžko dostat (busem do Azilalu, odtama taxíkem...) – to by vyšlo tak na 120 dirhamů a časově by se to asi vůbec za jeden den nedalo zvládnout. Podstatný ale asi bylo to, že jsme si brali taxíka před odjezdem autobusu. Později by tu cenu určitě trochu zvedli. Cesta byla celkem dlouhá, naším taxíkem jsme tam jeli 3 hodiny. Jednou jsme ale po cestě zastavili na kafíčko a dvakrát na focení. Vezl nás chraplavej děda, jmenoval se Abdi a byla s ním fakt strašná sranda. Zastávky na focení dělal rád, protože byl dost uchcanej, Carlos jasně poznal, že je to prostatik. Fotili jsme se s Abdim, on pak narval Carlose za volant a dělali jsme, že je Carlos taxikář. Potom se tam fotil i Kuba. Sice jsme si s Abdim nerozuměli, ale furt dokola chroptil "Sava?" a my mu odpovídali "Sava". K vodopádům jsme dorazili něco po 11. hodině. Vnucovali nám tam průvodce, ale na toho jsme nebyli zvědaví, protože tam žádnej není potřeba a navíc se tam otravovat s nějakým prďulou... Domluvili jsme se, že ve 4 hodiny bude odjezd.

Vzali jsme to nad vodopády a potom jsme pravou stranou sešli dolů. Vodopády se řítí z hliněné "skály", nahoře není žádný zábradlí, takže každej čumí dolů a má pod sebou 110 metrovou propast, neviděli jsme nikoho, že by tam slítl, ale když je mokro a klouže to, tak to může bejt zajímavý. Počasí bylo krásný, nebe bez mráčku, sluníčko pálilo. Vodopády mají teda výšku 110 metrů, ale nepadají naráz – jeden proud má 3 kaskády, druhej 2. Je to nádhera, rozhodně to stojí za to se sem podívat. Nahoře se motaly autobusy turistů, až při sestupu jsme byli sami. Na protější straně jsme viděli opice. Došli jsme dolů k vodě, kde jsme v krásný lagunce dali koupačku. Voda byla hodně studená (ledovka), ale v říjnovým pařáku to bylo vítaný osvěžení. Mám dojem, že se zde koupat nesmí, ale rozhodně je to v pohodě kvůli tomu, že není kdo a proč by nás seřval. Ze zdravotního hlediska je to taky v pohodě – testoval jsem to na rozřízlý dlani, kterou jsem si poranil bambusem. Kuba si doma chce vytvořit panovu flétnu, tak si nařezal plnej baťoh různě tlustejch bambusů. Bambusy vezeme do Marrakéše do hotelu a tam budeme mít starosti kde je vyhodit... Na Zuzku dolehly klasický potíže, který se projevují sprintem na záchod. Carlos má tyhle potíže už dávno, Honzu s Kubou už opustily, jakmile jsme se vrátili ke každodenní medicíně – ráno a večer panák hruškovice. U laguny vyhrával Bob Marley, tak jsme k němu zašli do stánku na čaj a sendvič. Obsluhoval nás týpek (mírně vyhulenej), kterej fakt vypadal jak Bob Marley – ta podoba mě rozesmála. U jiný restaurace dováděly opice, ta nejotrlejší seděla na zábradlí a nechala se s náma fotit. Pak seskočila ze zábradlí, u stolu z misky vzala jablko, skočila zpátky a zmizela ve stromech.

Po levý straně (pochopitelně ve směru toku) jsme vyšli nahoru. Hodně jsme fotili, slunce to krásně osvětlovalo. Zvolili jsme dobrej postup, že jsme nahoru lezli touto stranou. Bylo tam hodně fotících zastávek, ale měli jsme málo času, tak jsme dost spěchali. Na cestu nahoru jsme si měli vyhradit času víc. U auta jsme byli přesně ve 4 hodiny. Abdi byl nějakej nasranej, už s ním nebyla sranda, ale během cesty se probral a byl už v pohodě. Fotili jsme západ slunce, kterej v těchto zeměpisnejch šířkách trval opravdu velice krátce. Do Marrakéše jsme přijeli v 18:45. Za taxík nás zkásl ten ukecávač, kterej hned naběhl, Abdi se dožadoval dalších prachů (tak jsme teda pochopili jeho výmluvně nataženou ruku), tak jsme mu dali 50 dirhamů, protože dnešním dnem jsme byli fakt nadšeni.

Na náměstí Jemma el Fna jsme samozřejmě hodili ještě pár džusů. Protože je tam několik hodně stánků vedle sebe, tak každej láká zákazníky, ale ti se můžou rozhodnout jenom pro jeden stánek, takže ti ostatní džusaři mají smůlu. Jeden, co takhle setřel, se tam pak úplně dohádal s tím, ke kterýmu jsme šli na džus. Ten nervák se myslím jmenoval Nasralláh.

Marrakéš

18. října – sobota

Domluvili jsme se na odchod v 9 hodin, pak posnídáme a prolezeme Marrakéš. V druhým patře bydlíme Honza, Kuba, Jana, v přízemí má pokoj Carlos se Zuzkou. V 9 jsme k nim přišli dolů, tam měli skoro ještě půlnoc, než se vypravili, bylo po půl desáté. No ostuda jak něco, úplně by se hodilo je nějak zesměšnit v deníku.

Na náměstí Jemma el Fna jsme se nechali zatáhnout do restaurace na snídani za 18 dirhamů, nakonec se z toho ale vyklubalo 20, protože obsluha prý není v ceně. To jsem jako měl jít do kuchyně si to nabrat sám? No ale to je pro ně typický. (Později Jana říkala, že prej jí pak vracel 10 dirhamů, takže jsem jenom něco špatně pochopil.)

Po Marrakéši jsme se už pohybovali v pohodě, jako domácí – skočíš pod auto a přejdeš silnici, už žádný nervy, když se na nás řítily 3 motorky zaráz – ony nějak vyhnou. Pochytili jsme i něco z marockýho hemžení a už se taky víc hemžíme a motáme se lidem, motorkám a autům do cesty. Naši pohodu vyjadřuje následující dialog.

Kuba: "No ale mohli bysme se domlouvat, kam půjdeme, někde jinde. Stojíme uprostřed rušné křižovatky."
Carlos: "No a to vadí?"

Za celou dobu jsem viděl jenom jednu malou nehodu v Meknésu (auto ťuklo do autobusu), tak jsem si myslel, že tu bude celkem malá nehodovost, ale to jsem byl na omylu. Když člověk vidí ten provoz a způsob jejich jízdy a vydedukuje z toho, že je tu velká nehodovost, tak má pravdu. Nehodovost je tu prej vysoká. Je způsobena vysokou negramotností obyvatelstva (skoro 50 %!) – vysvětlujte takovým analfabetům, co znamenají jednotlivý značky a kde je vlevo a kde vpravo. Řídí se tu pouze intuitivně, předpisy nic neznamenají (hodně lidí je totiž neumí přečíst).

Teď milý deníčku soráč, že v tobě nepopíšu naše toulky Marrakéší. Jednak to moc nejde a taky k těm městům nemám moc vztah, tak mě ten popis ani moc nezajímá. Pro návštěvníky měst v Maroku je nejlepší mít mapku v průvodci a podle ní se dle libosti motat po městě. Je však třeba počítat s tím, že podrobnou mapku mediny nelze vytvořit, takže se v medině ztratíte. Popis našeho bloumání marockejma městama je zaznamenán v deníku Jany, která je naše poctivá deníkářka a ve svým deníčku má vše poctivě zaznamenáno. Když jsem tu naznačil určitou nechuť k městům, tak to musím uvést na pravou míru. Preferuju sice přírodu, ale Marrakéš (a i Fés) jsou úžasný města a jejich návštěva rozhodně stojí za to.

Ve městě jsme nakoupili tabák, kafe a čaje. Jedinej marockej čaj tam měli mátovej za 19 dirhamů. Byla to krabička s 24 pytlíkama, takže byl dost drahej. Mátový čaje tu pijeme furt, všichni (kromě Honzy) ho už nenáviděj. Nákup jsme si hodili do hotelu, Honza se už na druhou fázi prohlídky města vyprdl.

Ostatní se vrátili skoro až v 7, s nákupama a bez Kuby. Honza už byl vyhladovělej, tak jsme vyrazili, ale v tom se vrátil ostříhanej Kuba (stálo ho to 30 dirhamů). Na náměstí Jemma el Fna jsme vyhlíželi stánky s občerstvením a v tom nás stánkaři začali lovit. Celkem brutálně – chytali nás za ruce a táhli k nim na posezení. Zprvu mi to bylo dost nepříjemný, ale potom když člověk zjistí, že je to sranda, tak je to sranda jak sviňa. Jak nás lovili, tak to velice bavilo i hosty. O mě se tam přetahovali dva stánkaři, myslel jsem, že mě roztrhnou, ale Carlos už byl ulovenej v jednom z těchto dvou stánků, tak jsme zapadli tam. Moc se mi tu líbí jejich přístup – boj o zákazníka, z dálky na nás volají, usmívají se, dělají srandičky, strašně při tom řvou – pravej opak některých našich podniků, kdy je obsluha nasraná, že jim někdo leze do podniku.

Abysme si ze včerejška udobřili džusaře Nasralláha, tak jsme k němu šli na džus. Kuba mu pracně vysvětloval, jak to všechno bylo, ale on to vůbec nechápal a vypadal, jakoby spadl z Marsu. Pak se to vysvětlilo tím, že to nebyl Nasralláh, ale nějakej jeho pomocník. Nasralláh vyšel zpoza stánku, hned nás poznal. Ale stejně nás chtěl odrbat a pak byl nasranej, když jsme se nenechali. Co se taky od Nasralláha dalo čekat. Šli jsme se ještě podívat do uličky, kterou jsme šli na náměstí při našem prvním příchodu do Marrakéše a byla to strašná pohoda, cítili jsme se tu jako doma.

Marrakéš, návštěva hammam, odlet

19. října – neděle

Chvíli po šesté hodině Kubovi zazvonil budík, musel pádit na letiště. Už dneska bude doma, kdežto my až v úterý...

Vyrazil jsem s ním, abych omrkl, jakým způsobem se lze na letiště dostat (autobus MHD, taxík) a abych ho obral o zbylý dirhamy. Hned u naší uličky na náměstí Jemma el Fna nás odchytilo petit taxi a za asi 150 dirhamů mu nabízelo svezení. Kuba řekl, že by jel leda tak za 30 dirhamů, takže nakonec se dohodli na 50 dirhamech, Kuba mu zaplatil, zbytek mi odevzdal a odjel.

Když jsem se vracel do hotelu, musel jsem se dobouchávat, protože bylo zamknuto. Naštěstí už někteří hosti vstávali a odcházeli, takže hoteliér byl v pohotovosti. Ale pořád byl nervózní, že je tam moc hlučno, permanentně syčel, jakože má být ticho. Pořád jenom syčí, zajímalo by mě, kdy pochopí, že když někdo vstává a odchází, tak že je to slyšet, nebo kdy opraví ty dveře, kterejma se musí při zavírání prásknout. Raději jenom syčí. Zdá se mi, že spíš než kvůli hostům chce mít klid kvůli sobě, vypadá nevyspale, ani se nedivím, když mu pořád ti muezini hučí z cimbuří, že má naběhnout na motlitbu. Ale na mueziny si nestěžuje...

Chtěli jsme trochu využít bombu s plynem na vaření, když už jsme ju tak pracně sehnali a táhli se s ní, tak jsme posnídali polívky, kterejch jsme se taky chtěli zbavit. Měl jsem ještě jednu gulášovku a poslední stroužek česneku, takže to byla pochoutka. Zbytek bomby jsme nechali nahoře na terase našeho hotelu Aday, takže až tam někdy pojedete, tak se podívejte do škvíry u umyvadla, je tam schovaná (kompatibilní s vařičem CampingGaz).

Náš poslední den jsme věnovali relaxu v lázních (hammam). Hammam, kterej jsme navštívili, je asi v půli cesty mezi hotelem Aday a náměstím Jemma el Fna, nachází se na té hlavní uličce vedoucí na náměstí, nemá žádný označení, jde poznat podle dvou vykachličkovaných vchodů (jeden pro ženský, druhej pro chlapy). Těšili jsme se na to, ale naprosto to předčilo naše očekávání. Honza a Carlos jsme si dali lázně i s masáží (70 dirhamů, bez masáže by to bylo 20 dirhamů). Náš masér byl malej vyschlej prďula. Ono se to taky dalo čekat, že to nebude nějaká tajemná zahalená žhavá sexy Maročanka... Napřed nás zavedl do třetí komnaty, kde bylo nejtepleji – jako v naší sauně. Z této komnaty se teplo šířilo do ostatních dvou, kde už se teplota o trochu snižovala. Bylo tam poměrně dost lidí a plno kyblíků s vodou, kterou se umývali. Rozehřáli jsme si klouby a svaly v týhle nejteplejší komnatě, to jsme ještě netušili, jak bude tohle roztáhnutí důležitý. Masér nás odvedl do komnaty číslo jedna, kde pořád bylo vedro, ale už se tam v pohodě dalo vydržet. Podrobili jsme se masáži hrubou žínkou, masér z nás sedřel starou kůži, bral to silou, ale bylo to velice příjemný. Vzal to komplet, zajížděl i pod trencle na hýždě a na závěr nám odřel i ksichty. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Na chvíli jsme se odebrali do předkomnaty, abysme se trochu zchladili a vrhli jsme se do dalšího kola: protahování. Asi to nedokážu dobře popsat, to se musí zažít. Kdyby to nebylo v sauně, kde je člověk pořádně roztaženej, tak by to dobře vystihlo slovo "mučírna". Carlos byl první na řadě. Začalo to tím, že ležel na břiše a masér mu zvedl levou ruku a pravou nohu a pořádně je vytáhl nahoru, přičemž stál nohou mezi lopatkama. Celkem drsný, ale vzhledem k tomu, co nadcházelo, to bylo to nejpohodovější. Dalším "cvikem" byla tzv. kobra, kdy ležíte na břichu a zvedáte horní polovinu těla. Ruce jsme měli za hlavou, za ty nás chytl a ohýbal do pravýho úhlu. Samozřejmě jsme zase měli bedra přišlápnutý k zemi. Poslední mučení bylo nejdrsnější, ale vypadalo komicky. Opět jsme leželi na břichu, ohli jsme nohy v kolenou, za nohy si masér zahákl svoje nohy a pak nás ohnul do luku a stál v tom jako skokan na lyžích, aby zabíral celou svou váhou, netušil jsem, kolik toho stehenní svaly vydržej. Fakt to vypadalo dost srandovně. Ovšem nyní přišla řada na mě. Carlos se na to těšil, protože svoje mučení už měl za sebou a věděl, že už se bude jenom bavit. Já už jsem se tolik nesmál, dokonce jsem dvakrát musel řvát, takže se Carlos bavil dokonale. Poté nás masér pořádně kompletně vymydlil a to byl naštěstí konec. Potom jsme dali ještě dvě kolečka třetí komnata – předkomnata, přičemž jsme se polívali studenou vodou, to bylo moc příjemný. Všude zurčela voda z kohoutků, takže když jsme se bavili, tak jsme museli hodně nahlas, abysme se slyšeli. Ostatní nemluvili, takže jsme asi působili trochu exoticky. Na rozloučenou, když už jsme byli převlečení do civilu, jsme dostali mátovej čaj, byl dobrej.

Na oběd jsme si dali pomerančovej džus (minimálně 3x) a kebab, vzali věci z hotelu (5 dirhamů za úschovu báglů) a vyrazili na taxíka.

Z domnění, že nám to letí až kdoví kdy, nás dostala Zuzka, která přišla na to, že letíme podstatně dřív (časy si nepamatuju). Dostala teda pochvalu, i když letadlo mělo nakonec velký zpoždění, ale díky našemu včasnýmu odjezdu na letiště jsme dojeli v okamžiku, když začala solidní bouřka. Lítaly blesky, voda tekla do letištní haly. Cesta v takovým počasí by asi byla na nic (tím myslím shánění taxíka v bouřce, vystupování...), taky by asi taxíky byly dražší. Takhle nás to stálo všechny 80 dirhamů. Na letišti jsme v Duty Free zakoupili flašku vína, po odbavení jsme samozřejmě neměli vývrtku, zařídila to až Jana u jednoho baru, kde jí víno otevřeli. Cesta letadlem byla dobrá až po té, co jsme vystoupali nad mraky a po té, co jsme se vyhýbali (nadlítávali) turbulenci. Pro normální smrtelníky běžná věc, pro mě se Zuzkou nic moc... Přistání v Gironě bylo hladký, bylo lehce po půlnoci.

I když na letišti pospávali lidi, my jsme neměli zájem, protože tam bylo světlo a celkem ruch. Šli jsme teda hledat pelech do přírody. Jak jsme byli zvyklí z Maroka na přehuštěnej provoz a způsob pohybu po tamních ulicích (kdo chce jet, tak ten si zatroubí, tím má přednost nebo když chceš přejít silnici, tak skočíš pod auto a ono zastaví), tak tady stačilo jediný auto široko daleko, když jsme přecházeli silnici a hned na nás zaútočilo. U letiště je kruhovej objezd, nad ním je kopeček a na tom kopečku je pěknej plácek s ohništěm, takže spaní jsme si našli fakt parádní. Bylo dost teplo, ale k ránu padla rosa, ochladilo se a všem nám byla zima. Nad ránem (ještě byla úplná tma) začaly lítat letadla, zjistili jsme, že spíme nad startovací dráhou, byl to slušnej rachot – kempování nad ranvejí nedoporučuju. Naštěstí vzlítly jenom tři letadla a pak už byl klid.

Girona a cesta domů

20. října – pondělí

Vysvitlo sluníčko, takže jsme si ho dlouho vychutnávali, sušili spacáky a vyhřívali se, i když jsme neměli co na zub ani co na pití. Kousek před polednem jsme slezli dolů k letišti, učinili hygienu na záchodě (pití, sraní, čištění zubů – jak kdo), koupili lístek na bus a odjeli do Girony do města.

Neměli jsme moc času – jenom tak na najezení se a nakoupení v supermarketu a to jsme taky udělali. V příjemný zahrádce v centru jsme si dali každej pizzu (snad kromě Zuzky, ta si smlsla zas na nějakým tom salátu) a zapili to sangrií. Při hledání supermarketu se Carlos ptal ženskejch, co kouřili na ulici, jestli je poblíž nějakej otevřenej supermarket, odpověděly mu: "Myslíte tenhle, před kterým stojíme?" Takže supermarket nalezen; ze zajímavostí, co jsme koupili, stojí jen za zmínku předletové víno a půlmetrová čokoláda, na kterou si Jana stěžovala, že se jí zlomí v baťohu.

Let do Bratislavy byl naprosto v pohodě, snad jenom až na takový dva nesympatický buziky. Do Bratislavy jsme přilítli něco po 20. hodině. Lístek na MHD jsme využili dobře – autobusák jsme těsně minuli, zajeli jsme na vlakový nádraží, poté na autobusák a pak na zas vlakový, kde jsme už zůstali a ve 23 hodin nasedli do vlaku do Prahy. Stačila chvilka v SR (v ČR je to nastejno), abysme se steskem zavzpomínali na obchodníky v Maroku, kteří vás s úsměvem na rtech zvou do svýho krámku a řídí se zcela úslovím "náš zákazník náš pán". V pozdní večerní hodinu jsme ale v Československu naráželi jenom na otrávený prodavačky, číšníky, průvodčí a prostě všechny. Jo snad kromě té holky, co nám v autobusu radila, že jsme autobusák už přejeli, ta byla v pohodě. Maročanům jde samozřejmě o peníze, proto se tak k zákazníkovi chovají, ale u nás to přece taky všichni dělají kvůli platu, ne?

Do Prahy jsme dorazili v 3:30. Léto pro nás skončilo velice rázně.

---

Maroko 2008

Hlavní autor: Uďo Hofman
Pomocný autor: Kuba (popis cesty z Imlilu do Zagory)
Autor na hovno: Carlos
Fotografie: hlavně Carlos
Další fotografie: Kuba a Jana
Obrázky: nejsou
Grafická úprava: Uďo Hofman
Typografie: Uďo Hofman
Odpovědný redaktor: Uďo Hofman
Vydání: jako svou 29. publikaci vydalo nakladatelství The Turkey Cocks © pro děti, mládež, dospělé, důchodce a starce, v Praze 17.11.2008 (kdy už ti komouši vychcípaj?)
Počet výtisků: maximálně jeden
Výtisk č.:
Pro čtenáře od 5 do 90 roků
NEPRODEJNÉ