Vládkyně hor před Elferspitze

Pátek 25.7.

Uďo Hofman: Start

Nástupní stanice do autobusu havířovské cestovky byla v Brně u benzínky u Zvonařky. Dojeli jsme tam vlakem. Na dovolenou jedou taky manželé Vaverkovi (podle cestovky Veverkovi), do Brna je hodil Dušan autem. Při čekání kolem nás prošel dědek, kterej byl tutově posranej. Napřed šel k benzínce, tam asi zjistil, že nemají záchody a když se vracel, tak nás to praštilo do nosu. Byly tam rozkopaný kanály, možná ten smrad byl z nich. Autobus měl jenom čtvrt hodinky zpoždění, myslel jsem, že to z Havířova trvá dýl a že se zdrží víc. Čekali jsme zase nějakou kraxnu jako minule, ale přijel Neoplán. Byl poloprázdnej (několik lidí jelo vlastní dopravou), takže o to větší jsme měli komfort. Posranej dědek bohužel nastoupil taky. Později se ale z něho vyklubal obdivuhodnej člověk, kterej mě docela zajímal. Byl to osmdesátiletej profesor; čeho, to zatím nemůžu prozradit. A beru zpět, že byl po..., určitě to bylo z těch kanálů.

Před Znojmem jsme zastavili v hospodě, na jídlo, pro Havířovské dobrá zastávka, pro nás vcelku brzká. Aspoň jsme si dali dobrej Hostan. Na hranicích nečekaná pohoda, českej celník kontroloval jenom jestli všichni máme pasy, za 10 sekund prolítl celej bus. A rakouskej celník ani nevlezl dovnitř.

Už byla tma, tak se pouštěly filmy. Začalo se nějakou parodií na Robina Hooda. Bylo to tak absolutně trapný, až jsem se bavil, že někdo může něco takovýho vymyslet. Jako další film jsem očekával Teletubbies.

Na místo jsme dorazili asi v 7 (?) hodin. Rozdělili nás do dvou penzionů.

Skupina číslo jedna - Mieders, penzion Egerdach:
Pět minut od silnice, majitel Andreas nám odvezl krámy autem. Nad městečkem Mieders se tyčí hora Serles (2718 m). Výšky berte s rezervou, různý zdroje uvádějí dost rozdílný hodnoty - třeba i plus mínus sto metrů, nevím čemu věřit. Osazenstvo: rodina Tejkalova, Vaverkovi, profesor s ženou, Melicharovi z Opavy (teda aspoň měli auto s opavskou značkou), dva mladí snoubenci, řidič, šéfová Věra, kuchařka, kuchařka z minula, která tento týden jenom vegetila. Pár slov k jednotlivým lidem - rodinka Tejkalova neboli my: škoda slov; Vaverkovi: taktéž; profesorovi: pán osmdesát let, žena nejspíš to samý; Melicharovi: taková správná rodinka, manželé s dcerou a se zeťákem, vždycky jezdili jenom k moři, letos žena rozhodla, že do Alp, byli strašně ukecaní a měli pěkně kratky zobaky (prostě Ostravaci); snoubenci: mladej borec s kočkou :-< která chodila v manžestrákách, zvládli myslím jenom první výlet; řidič: šedý dlouhý vlasy, voják, trochu vypadal jak Hapka, kdyby měl vlasy zelený, tak by byl Česílko jak vyšitej, jezdí i do Krasu, jeho bratranec spadl do Macochy; paní Věra: znalá, hodná, obětavá, zábavná, sportovně založená, přes 60 roků, pracovitá. Minule Gracias byl moc přísnej, odměřenej, suchej, málo přátelskej. Svou práci ale odvedl. Paní Věra učí na sportovní základní škole M.Kudeříkové v Haváku. Učila Šárku Kašpárkovou, Jardu Bábu, kterej se tento týden stal juniorským mistrem světa ve výšce. Taky učila medičky (medičky to jsou až teď, vlastně teď už jenom jedna), který se letos po nějaké zkoušce vožraly a povraždily.

Serles tyčící se nad Mieders

Skupina číslo dva - Schaller, penzion Wildbach:
Asi 10 km od Mieders. Dost zastrčenej v údolí, takže tam měli stín a brzy tmu. A kdo bydlí zde? Za zmínku stojí jen pár lidí. Vedoucí Viktor s rodinkou - mladá žena, pětiletej Marek (výlety zvládal v pohodě), dcera Petra (mladá, pěkná, sportovně založená). Nejsem si jistej, že to jsou Viktorovy děti, Marek ho oslovoval Viki a mám dojem, že měly i jiný příjmení. Dále kuchařka se synem (přerostlej puberťák) a s pomocnou kuchařkou Romanou (patnáctka). Jiní mladí lidi, než jsem vyjmenoval, na zájezdu nebyli, a navíc tito bydleli jinde než my; v autobuse jsem myslel, že se s nima budeme bavit a bavit. Jako posledního zajímavýho člověka připomenu profesora Petra (středoškolskej učitel na strojní průmce). Zkušenej horal, pořád šlapal první, říkali jsme mu profesor Rychlonožka, štval nás, jak byl chytrej, ale celkově vzato byl normální a v pohodě.

Snídaně byla v 10 hodin, pak jsem nekompromisně vytuhl. V 1 hodinu jsme vyrazili na obhlídku okolí. Podívali jsme se k bazénu, kam máme zadarmo vstup. Budeme totiž mít Stubaikarty (za 40 euro), s kterýma můžeme jezdit lanovkama jak chceme, používat autobus od Schönbergu až po ledovec, vláček z Innsbrucku až po Fulpmes a navštěvovat koupaliště. Poznámka k pravopisu: Ústav jazyka českého AV ČR říká, že "euro" začíná malým písmenem, stejně jako názvy všech měn. Tak si to zapamatujte! Podívali jsme se ke kapličce na kopečku a pak jsme šli lesem do Schönbergu, kde se dneska konaly svatoannenské slavnosti. Měly tam hrát kapely a zpívat jódlovači. Byl tam ale vlez 10 euro, tak jsme samozřejmě na to kašlali. Ani Věře se nepodařilo ukecat vstup za symbolické jedno euro. Jelo kolem asi milión motorek, všechny vymakaný a krásný, kolem nich policejní eskorta, tak aspoň něčeho jsme si užili.

Zpět do Mieders jsme jeli zadarmo autobusem, protože v dnešní svátek se v autobuse neplatí. Tím jsme ušetřili čas, tak jsme se šli ještě mrknout na lesní galerii. Je to kousek pod městečkem. Vystaveny jsou zde nejspíš amatérský obrazy, plastiky, sochy. U nás by to moc dlouho nevydrželo. Při návratu jsme hodili družbu s domorodcama na poli. Netušil jsem, že pan Vaverka umí tak německy (spíš mluvil rukama, ale zdálo se, že si všichni rozuměli).

Po večeři jsme seděli na terase, všichni šli spát v 9 hodin, jen my s Pavlem jsme zůstali, jesti to takhle bude každej den, no tak to potěš.

Vytáhl jsem mou postel (rozkládací křeslo) na balkón, Pavlovi půjčil karimatku a spali jsme na balkóně.


Neděle 27.7.

Uďo Hofman: Elferspitze (2505 m)

Elferspitze

Na snídani jsem přišel o čtvrt hodiny dřív, abych to stihl. Než se dostatečně nasnídám, tak mi to trvá skoro hodinku. Vždycky se totiž ráno totálně narvu a pak až do večeře nemám hlad. Melicharová drbala o tom, že se kvůli manželovu chrápání nedá spát. Kdyby jen tušila, jak to vypadá u nás, tak se ani neozve. O půl deváté byl odjezd naším autobusem. Pár lidí si myslelo, že tentokrát pojede autobus od penzionu (vedou tam jenom úzounký silničky, proto se tam dá jet jedině osobákem), tak byli o půl teprve nahoře. Vystoupili jsme v Neustiftu u lanovky, autobus jel nahoru pro druhou bandu.

Neustifťácká lanovka je pro dva lidi, sedačková s ochranným neprůhledným plexisklem, který se zaklapne zároveň s ochranným rámem a stupačkama na nohy. Samotný plexisklo jde ale zvednout a je možno kochat se. Já jsem jel s mamkou, Pavel s taťkou. Jeli před náma. Chtěli se dívat, německy neumějí (byl tam napsanej návod pro blbý) a odklopili všechno, že tam seděli jen tak, nohy v luftu, v desetimetrový výšce. Byl na ně hroznej pohled, zvlášť když se ta lanovka začala houpat. Při nástupu ani při výstupu lanovka nezpomalovala, takže kdo byl na vnitřní straně, musel si trochu pohnout. Při urychleným výstupu se taťkovi za něco zachytly gatě, takže si je pěkně rozerval. To samozřejmě není jeho chyba, ale závěr je jasnej: prostě tuto jízdu nezvládli.

Elferspitze Nahoře bylo hlavní startoviště paraglidistů. Musí to tu být pro ně ráj - start vysoko z lanovky, široký údolí, dneska pěkný počasí... Formálně jsme se s Vaverkovýma osamostatnili. Motáme se kolem ostatních, ale jdeme jakoby sami, nikomu se nezodpovídáme. Prošli jsme kolem chaty Elferhütte. Někteří z naší výpravy (já ne) tam někde viděli přistávat záchranářskej vrtulník. Prej to nebyl úraz, ale nějakej kolaps, asi se tam složil nějakej rakváč. Křísili ho a pak odvezli (do nemocnice? na kremaci? na vyhlídkovej let?). Pod vrcholem Elferspitze jsme nechali bágly a za 5 minut jsme byli nahoře. Na vrcholku bylo málo místa, jen tak pro 4 lidi. Lezlo se tam po řetězech, totiž po lanech. Dále jsme šli do sedla Zwölfernieder (2335 m) a po Panoramaweg zpět nad chatu Elfer. Všude se pásly krávy, ovce a lítaly tam celý hejna nějakých černých mrch. Z toho sedla bylo možno jít na Pinnisalm, Karalm, nebo dokonce až na Innsbrucker Hütte - nebrat; zůstali jsme navrchu a vegetili, byli jsme napřed první, pak nás všichni předcházeli, až jsme byli na konci. Poslední paní Věra dojela lanovkou těsně po nás. Museli jsme celkem dlouho čekat na autobus, protože náš vyhlídnutej spoj nejel, měl tam poznámku "a", což asi v Rakousku znamená pravej opak než u nás, prostě "a" znamená, že v neděli tento autobus nejede. Kvůli tomu jsme už nestihli koupák. Odhlasovali jsme si, že od zítřka se posouvá večeře na sedm.

Povečeřeli jsme vynikající obrácenej řízek (kuchařka to maso dělala na dvakrát). Moc dobrej. Po polívce a řízku přišel ještě zákusek, byl jsem total narvanej. Tak to má být. Kuchařka měla svátek, tak jsme připili slivovičkou. Pavel, tata a já jsme hráli mariáš, Pavel dost projel. Spal jsem venku sám, ale byla bouřka jak prase, tak jsem zdrhl.


Pondělí 28.7.

Evžen Pako: Nepovedenej ledovec

Na dnešek byl naplánovanej ledovec, stávalo se tedy dřív, snídaně byla nachystána na sedmou hodinu. Včera hodně pršelo a obloha byla zatažená a šerifka Věrka si nebyla jista, jestli to má vůbec cenu, protože na ledovec je potřeba pěkný počasí. U snídaně se ptala pana Vavoka a našeho taty, jestli má cenu tam vůbec jít. Oba řekli, že se to roztrhá a že by byli pro stanovenou túru. Tak sme teda šli. Cestou linkovým autobusem (zadarmo na "stubajenku") sme posbírali druhou partičku a dojeli jsme na Mutterberg Alm a odtuď lanovkou na Dresdner Hütte - rest. Eisgrat, tady začínal ledovec. Nadmořská výška - skoro 2900 metrů. Ledovec vypadal hrozně - špinavej, zmrzlej (asi po včerejším vedru a dešťu) - nedalo se po něm bez maček jít. Stavěli tam zrovna novou lanovku (asi už čtvrtou). Byly tam jeřáby, všude se motaly tatrovky, celý to tam bylo rozhrabaný, no nic moc...

Staveniště ve výšce 2900 m

Takže ledovec byl jednohlasně zrušen a odsunut na jinej den (podle počasí). Byl sem docela naštvanej a zklamanej, protože sem chtěl vylejst na Schaufelspitze (3333 m.n.m.). Byl by to můj největší kopeček, škoda. Sjeli jsme tedy lanovkou do mezistanice - Dresdner Hütte (2308 m.n.m.). Odtud jsme pokračovali překvapivě po červené (drtivá většina cest je červená). Všude byla mlha, vidět byl pěknej Stubaienka. Stála 40 euro. prd. Dobrý výhledy byly jenom tehdy, když před náma šla Petra. Tata chtěl jít na nějakejsi vrchol, pan Vavok zjistil, že to je jen pro horolezce, tata zmizel. My jsme šli přes Wilde Grube. Cesta vyjetá od tatrovek, který pořád projížděly sem a tam, navážely materiál na nově budovanou lanovku - prostě průmyslový hory... hrůza!

Velice nudná cesta, začali sme se s Jendem trošku nudit, tak sme začali dělat blbosti. Naše šou vrcholila, zrovna když si z toho paní Vavoková, noo... prostě tak! Pan Vavok si tam hrál s průvodcovým synem na sněhu a strašně ho šikanoval, tak sme museli zasáhnout... pan Vavok zdrhl. Sešli jsem na počátek lanovky. Tata tam už byl, nakonec sme se dolů dostali úplně všichni. Cestou jsme pozorovali tatrovky, jak se šinou do toho strmýho kopce, jedné z nich se tam sesunul náklad, ale bohužel to zůstalo všechno na korbě, škoda. Autobusem jsme popojeli o zastávku dolů, do údolí, a šli sme se podívat na Graba vodopády. Tata zapomněl na autobusový zastávce šlu od foťáku, mama ju našla, tata zapomněl předevčírem kšiltovku na lavičce v lese, mama ju našla. Tata nejel na vodopády - jel někam pryč. Tata zapomněl v autobuse kšiltovku. Mama ju nenašla, šla s náma na vodopády... Cesta k vodopádům - pěkná pěšinka vinoucí se lesem. Museli jsme předběhnout krávy, který měli zřejmě namířeno tam, kam my. Krávy se celý léto samy pasou, spí v lese a lidi je zahání jenom na zimu. Vodopády byly pěkný, lidí tam bylo přiměřeně. Asi za hodinu jsme došli na autobusovou zastávku. Po silnici se procházelo obrovský stádo koz - řidiči klídek, žádný troubení, nic, prostě stáli a v klidu čekali. U nás v ČR by to probíhalo asi trošku jinak...

Cestou autobusem jsme zjistili, že nejsme zcela turisticky uspokojeni, proto jsme dojeli až do Schönbergu a šli jsme se podívat na nejvyšší evropský dálniční most - Europabrücke. No nic moc, stavař nejsem, tak mě to moc nezajímá. Nějaký data o mostu: délka 820 m, výška 190 m, věk 40 let. Věra zjistila, že se z mostu dá skočit taky bungeejumping. Je to skoro zadarmo - 300 eur. Za tyto love máte nárok na skok, tričko, sekt a obloženou housku (?). Pokud chcete, aby vám ten skok nafilmovali, tak to je dalších 30 euro navíc. Docela levný, ne?!! Před mostem se vybírá mýtné, proto jsem počítali, kolik aut tam projede. Za minutu - 36, v obou směrech. Každý osobní auto musí zaplatit za průjezd 4 eura. Poznámka k pravopisu číslo 2: zapamatujte si, že "mýtné" se píše s ypsilon. Jak to ale souvisí s vyjmenovaným slovem mýtit, to netuším.

Cestou zpět sme pěkně zmokli. Na večeři jsme měli gulášek, tak sem si dvakrát přidal a nějak jsem se nemohl potom hýbat. Opavák říkal, že se kdesi na mostě srazil se svou starou a utopil čepicu ve vodě - no jo, někdo čepice pere, jinej je ztrácí jen tak... Pak jsme chvíli popíjeli pivko, kecali s řidičem Česílkem - docela zajímavej týpek. Potom spat.


Úterý 29.7.

Uďo Hofman: Hoher Burgstall (2611 m)

Hoher Burgstall

Spal jsem venku (jako vždycky), taťkovo chrápání bylo slyšet až ven, musel jsem jim zavřít dveře a okno na balkón. Na autobusové zastávce nám mimo jiné paní Věra povídala o průvodci exhibicionistovi, jak vždycky zastavil výpravu: "stát, počkejte, než se převleču", sundal gatě, triko a nakonec všechno i s trenclema. Autobusem v 8:55 jsme dojeli do Fulpesu (správně Fulpmes; všechno převádíme na čokly, jako taky hora Serepes místo Serles). Nastoupili jsme do lanovky Schlick. Jen jsme nastoupili, tak se lanovky zastavily. Jsme dobří, protože jsme to dokázali my. Totiž naše kabinka, která měla porouchaný dveře. Lanovkář je otevřel, zavřel, kopl do nich, zalomcoval s nima a pustil nás dál. Pod kopečkem Kreuzjoch byla botanická zahrada alpské květeny. Stálo to ale za houby, protože za těma obrázkama už rostlo dávno něco jinýho. Pokračovali jsme kolem chaty Sennjoch; tam nás dohnala paní Věra, která se zdržela kvůli zapomenutýmu foťáku v lanovce. Samozřejmě dojel zpátky nahoru, žádnej poctivej Rakušák ho nešlohl. Rakušáci jsou divní nebo aspoň jiní lidi. Jsou poctiví, vlídní, řidiči taky jsou nějací ohleduplní, na přechodech vnucujou přednost chodcům, nevadí jim krávy na silnici, netroubí, v klidu počkají, až se silnice uvolní, když jela míchačka do kopce na křižovatku z vedlejší, auta na hlavní zastavily a nechaly ju projet, všude mají pořádek, grafiťáci jsou asi vadní - sprejujou jen na starý, škaredý zdi nebo na nějaký cedule, sprejovat na novou fasádu by tady nikoho nenapadlo, velice důsledně třídí odpad, krásná země, celkově shrnuto: jsem rád, že žiju v Česku.

Sennjochhütte_Schlick

Pod Burgstallem byla rozdvojka - přímej nebo delší výstup. Nahoru jsme se rozhodli pro přímej. Bavili jsme se o profesorovi, nevěděli jsme však, jaký vědě zasvětil život. Uzavírali jsme sázky: já jsem tipoval, že je profesor biologie Věra na Burgstallu (konkrétně histolog), mamka cosi humanitního, Pavel matfyz (to jsem zavrhl, protože na matfyzáka byl moc klidnej a nevnucoval se nám), pan Vaverka tipoval, že je lékař, a paní Vaverková vsadila na filozofii. Taťka později tipoval biologii jako já. Na vrcholu bylo dost málo místa, tak jsme moc nepobyli a spadli k chatě Starkenburgerhütte. Sami v naší klasické pětce (my a Vaverkovi) jsme pokračovali na střední stanici lanovky. Po cestě chodilo plno turistů, každej pobožně zdravil grysgot, tak jsme si taky vymysleli pozdrav, Pavel zdravil "kameň" a já finsky "hejda". Lidi na naše pozdravy odpovídali. Zítra budeme zdravit "kriskros" a "karelgot". Při cestě jsme se já a Pavel trochu zdrželi, tak jsme ostatní předběhli po sjezdovce a bafli na ně v našich zakukleneckých krojích. U paní Vaverkové málem zase došlo k nehodě.

Povečeřeli jsme špíz. U večeře jsme zjistili, že profesor je fyzik. Později jsme viděli jeho navštívenku, maká v astrofyzice a teoretické fyzice. Potom jsme s Pavlem zahráli šachy, nechal jsem ho vyhrát. Dali jsme jedno pivko Radegast 12, nechutná mi, tak nepijem, jenom jedno na vytrávení. Všichni šli chrápat, nás nebaví řádit samotný, tak jsme to šli omrknout do města. Město totálně mrtvý, jenom dvě hospody trochu jely, to nám je na prd, nemáme prachy, vlastně jsme prachy ani z dálky nezahlídli. U hospody za benzínkou machřil motorkář, jednou skočil a nějak mu upadla motorka - letěla sama bez něho tak 10 metrů. Nerozbila se. Ve městě totální nuda, vylezli jsme na kopeček ke kapličce, tam je to taky na nic kvůli oslňujícím halogenům, tak jsme šli spát. Příště dovolená jedině v tuzemsku. Ve dvě jsem šel na hajzl, náš pokoj byl tichej, tak už jsem zůstal vevnitř.


Středa 30.7.

Evžen Pako: Sulzenauhütte, Sedlo Peiljoch, ledovec

Odjezd byl posunut na dřívější autobus, takže tím pádem byla uspíšená i snídaně (tj. na sedmou hodinu). Odjezd směrem na ledovec, cestou přistoupila i druhá skupina (takže jsme šli všichni až na taťku, kterej neodolal pokušení zdolat krále Serlese). Výstupní stanice byla jedna před konečnou, těsně za vodopádama, u kterých sme byli v pondělí. Nadmořská výška zhruba 1550. Vyšli sme lesem do kopce, pomalu jsme stoupali navrch až k první zastávce - Sulzenau Alm (1847 m.n.m.). Tamější majitel se asi hodně nudil a neměl do čeho rejpnout, tak teda rejpal dlátem do dřeva a vyřezal asi přes stovku různejch plastik. Na židlích, na stole, kolem plotu, nebo prostě jen tak. Věra říkala, že je tam někde schovaný razítko, vůbec nešlo najít. Nakonec ho měl vyřezanej metrovej čert v držce jako vydělávací jazyk. Bylo to pěkně maskovaný, fakt hezký! Ze Sulzenau Alm cesta pokračovala občas serpentýnkama, občas po hraně skály, počasí bylo skvělý, výhledy taky, prostě žádná chyba!

Ledovec Došomtali sme se až k další zastávce, a to byla Sulzenauhütte (2196 m.n.m). Pauzička, něco pojíst. Ovšem Jenda se projevil velice podle. Ve snaze zjistit něco o průvodcově dceři se začal bavit s jejím pětiletým bráškou Marečkem. Houpal ho na houpačce a jen tak mimochodem začal klást otázky typu: kolik jí je, co dělá atd. Ano, bylo to velice neférové, protože správnej lamač ženských srdcí postupuje přímo a nevyužívá ke svým chlípným cílům osoby třetí !!! (prostředníka) Nutno podotknout, že získané informace mu byly na nic, protože byly značně zkreslené...

Cesta šla pořád do kopce až k sedlu Peiljoch (2672 m.n.m.). Zde byly postaveny z placatých šutrů pyramidky, bylo jich tady strašně moc (asi 200 ?). Trošku jsem se nudil, protože ostatní byli někde vzadu, tak sem taky jednu postavil (erotickou - pan Vavok ji nakameroval - pro zájemce videonahrávka je u nás v redakci). Pak přišel Honza a chtěl taky postavit nějakousi pyramidku, tak sme udělali další. Chvílu sme tam ještě vegetili, odcházeli sme skoro poslední.

Cestou dolů nás napadlo, že bysme mohli dojet ještě lanovkou na ledovec a udělat si nějakou tu třítisícovku. Začali sme valit, protože času moc nebylo - lanovky jezdí jenom do čtyř hodin. Dopachtili sme se na střední stanici lanovky - Dresdner Hütte (2308 m.n.m.). Vyjeli sme na konečnou (2900 m.n.m.) Bylo právě 14:05, počasí výborný. Plán byl: chata Jochdole (3200 m.n.m.) a dolů. Ledovec byl celej rozbředlej, všude se valily proudy vody a proudy lidí, bylo to tam jak na Václaváku, ale jinak se po něm šlo docela dobře. Před sebou sme zahlídli profesora Špacíra, tak sme přidali, ale dostihli sme ho až u Jochdole, kde právě vytahoval svačinku. Byl hodně překvapenej, že nás vidí. Když zjistil, že sme ho dostali, tak nás pochválil a řekl, že sme dobří. On prý dál už nepůjde, protože má hlad a už není moc času. Po krátké poradě, sme si řekli, že bysme mohli zkusit vyběhnout na Schaufelspitze (3333 m.n.m.), kam sme měli namířeno již v pondělí.

Makali sme jak osli, protože toho času fakt moc nebylo. Chvíli ještě po ledovci, potom už jenom suťovisko a stále navrch. Vrchol sme zdolali v 15:08. Nádhera, supr výhled, úplně o něčem jiným, než ty vrcholky předtím. Foťák ani kameru sme samozřejmě neměli (taťka si šel zase sám) - jaká škoda! Na vršku sme pobyli asi tak čtvrt hoďky a potom rychle dolů na lanovku. Jenda měl takovou radost, že hodil demonstrativní masku do rozbředlýho, mokrýho sněhu, no, každej sme jinej.

Cestou zpět sme se klouzali dolů, bylo to rychlejší, než sme čekali. U lanovky sme byli přesně ve čtyři, stihli sme to akorát. Cestou dolů sme potkali Vavok family, našu mamu a Věru, která říkala, že nás pozorovala odspodu, když sme šli navrch. Takže absence vrcholového fota je nahrazena svědectvím důvěryhodné osoby. Zrovna hlásili zavírání lanovky, tak sme akorát naskočili. Vavoci jeli sami v lanovce, takže sem je radši hlídal dalekohledem, aby náhodou nerozhýbali lanovku. Holt bezpečnost provozu je bezpečnost provozu...

Mieders a Innsbruck ze Serlesu, taťkův individuální výlet.

Před večeřou (která byla super jak chuťově tak i co do množství) sme si ještě skočili na bazének (vstupné zadarmo se "stubajenkou"), trošičku zaplavat, potkali sme tam i kuchařku z minulýho zájezdu, která se tam rekreovala. Po večeři dostala Věra "za dobré chování" litr ferneta, kterej hnedka načala a dala do placu. Fernet, sakra, ten je hroznej! To nemohla dostat třeba zelenou, nebo nějakou vodku?!! Pak sme hráli s tatem mariáš, taťka měl velice plodnej den - musel sem mu půjčit pět kaček, aby měl z čeho platit. Spát sme šli něco kolem půl jedenácté.


Čtvrtek 31.7.

Uďo Hofman: Škaredě, individuální program

Chtěli jsme jet na Schlick, ale ráno pršelo, tak jsme prozatím odložili odjezd o hodinku na 10:10. Taťka měl v plánu zajít k Innsbucker Hütte, tak pokračoval až do Neustiftu. My (Tejkalovi, Vaverkovi a paní Věra) jsme vylezli uprostřed Schlicku, tam jsme asi půl hodiny přemýšleli, kudy půjdeme, konzultovali jsme to s lanovkářem, pak jsme chtěli vyjet až nahoru, pak zase ne; konečně jsme teda vyrazili ze střední stanice na Schlicku směrem dolů, potom jakoby vrstevnicově (ve skutečnosti nahoru dolů, nohy po včerejšku trpěly) až ke Stockerhofu. Po cestě jsme narazili na netypickýho hlídače krav - prase vyžraný jak sviňa, černý, břicho tahalo po zemi a žgraně málem taky. Po cestě od chaty až do Kreithu jsme nádherně viděli Europabrücke, samozřejmě po cestě panu Vaverkovi došla baterka v kameře. Nechal ju teda odpočinout, na natočení mostu se ještě ani ne na minutku zmátořila. Zajímalo by mě, jestli se natočilo něco jinýho než černá obrazovka. V Kreithu nám těsně ujel vláček, tak jsme to vzali v protisměru na Innsbruck až do Mutters. Pěkně jsme viděli skokanskej můstek v olympijským Innsbrucku. V Mutters jsme se otočili, Vaverkovi s Věrou pokračovali dál až do Innsbrucku, tam se vetřeli do skokanskýho areálu (přelezli plot nebo nějak obešli pokladnu), skokani akorát trénovali. Nám jel za 5 minut vlak do Fulpesu. Tam jsme ale měli jenom 5 minut na přestup do autobusu, to bysme asi nestihli, tak jsme chtěli vystoupit v Telfesu a jít pěšky. Mezi Telfesem a Mieders je ale pěkně hluboký údolí, tak jsme jeli až do Fulpesu. Autobus jsme jen tak tak doběhli. Doma si Pavel začal číst, tak jsem musel jít na bazén sám. Šel jsem zase zkratkou přes soukromej pozemek, až k bazénu. Zavřen.

Laurin a Serles

Na večer byla naplánována rozlučková Grillparty za 5 euro. Přijeli za náma lidi z druhýho penzionu. Všechny nás uvítala paní Věra v slavnostním dámským červeným tyroláckým mysliveckým oblečku. Andreas - celý večer bavil nás. Akci začala rozdáváním diplomů. Rozdala jich určitě víc než dvacet. Vyhráli jsme tato ocenění: nejlepší horolezčata (já s Pavlem za výstup na Šóflšpici), nejlepší rodinka (byli jsme sice až na druhým místě, Melicharovi však byli diskvalifikovaní kvůli nečistotě), a diplom výborný turista obdržel taťka. Škoda že ještě byl někde mimo. Diplom za disciplínu Největší bavič obdržel samozřejmě pan Vaverka. Už jsme měli ugrilováno maso - celkem velkej steak, kuřecí křidýlko na chuť a klobás. K tomu jako příloha nejmíň 5 salátů, dvakrát přípitek rakouskýho šnapsu, zákusek a česká slivovička (slabá). Na rakouský poměry cena normální, na český je 5 euro hodně. Kdyby aspoň ta klobása nebyla tak jalová a bylo v ní nějaký maso. Taková klobása by u nás stála 40 korun kilo. Andreas hrál na harmoniku a zpíval, nutil nás k tanci, celkem se mu dařilo nás všechny roztancovat. Napřed jsem si říkal, jaká to bude suchárna s nějakým tyrolským jódlovačem, ale byl fakt schopnej a dokázal bavit. Tanečky nám vysvětloval německy, proto nám možná trvalo tak dlouho, než jsme to pochopili. Skákali jsme na trampolíně, ale na Laurina jsme neměli. Předváděl salta dopředu i dozadu; nejlepší z nás (já) se zmohl maximálně na sed a výskok. Trochu jsme se sdružbili s horňákama (to teda brzo) - dost blbý, že jsme byli rozděleni na dva penziony. V horním penzioně prej ale lidi taky stáli za houby, chodili spát v 9 hodin. Po pěkné holčičce Petře jel syn kuchařky (možná mu už bylo 15), chtěli jsme ho odstavit, ale nakonec jsme ho nechali v iluzi jeho lásky a kecali jsme s mladou patnáctiletou kuchařkou Romanou. Při tanečkách se Petra ptala, kdo z nás dvou bráchů je starší, nakecal jsem jí, že jsme dvojčata, ale asi to nesežrala. Romaně jsem zase nakecal, že se jmenuju David. Zní to drsně. Dal jsem dvě pivka, nějak mě neoslovily, tak jsem popíjel svůj calvados, nestihl jsem to dopít, protože se všichni rozprchli. Poslední jsme šli spát já, Vava a Věra. Na rozloučenou jsem vypustil jeden vynikající, avšak sprostej vtip. Bylo půl jedné.


Pátek 1.8.

Uďo Hofman: Odjezd

Ráno jsme s Pavlem měli ještě nohy nasráč, tak jsme nic nedělali, jenom se váleli. Musel jsem si konečně užít postele (rozkládacího křesla), protože jinak jsem každej den spal na balkóně. Pustili jsme si televizi, dávali tam Michaela Nighta, tak jsme se dívali na jeden díl. Nerozuměli jsme ani slovo, ale to nám nevadilo. Když jsme se jako pětiletý děti na to dívali na ORF, tak nám němčina taky nevadila. Poobědvali jsme, naložili do autobusu a jeli do Wildbachu pro druhou skupinu. O půl třetí jsme dorazili do Innsbrucku, kde jsme do 5 hodin měli rozchod.

Centrum Innsbrucku. Vyznačena naše trasa. Dostali jsme o městě prospekt, ve kterým byla mapka města. Zamířili jsme na nejznámější ulici Marie Terezie, poté k Innu (šel z něho pěknej chlad), do dómu Svatého Jakuba - obrovskej, vyzdobenej, krásný varhany, obrovský bohatství. Tyhle černoprdelnický stavby chápu tak do středověku. Ale jak teďkom můžou stavět nový stavby, v dnešní době, kdy nejsou peníze na nic, to už mi moc jasný není. Od Adamova v nedaleké vesnici Rudice teď postavili kapličku, ale školu tam nemají. Silnice od Olomučan do Rudice je sjízdná leda tak v jeepu. Hlavní ale je to, že se teď mají kde modlit.

Pomotali jsme se po starém městě Innsbruckém, došli až k bráně, kde jsme potkali profesora. Brána byla krásná, ale v nevhodným prostředí. Kolem dokola novostavby, staveniště, jeřáby, hlavní silnice, připadalo mi to jako nepovedená koláž. Centrum města je pěkný, ale celkově je to město hnusný, smradlavý, přeplněný autama, samozřejmě i lidma. Pavel byl nejvíc zaujat kapelou (trombón, trubka, ságo, bubínek rachoťák, velkej buben), která chodila po městě a lákala (na co, netuším). Dále nás zaujala obrovská mramorová koule (průměr přes metr) ve vodotrysku před hotelem Hilton (proti pražskýmu Hiltnu dost slabej). Ta koule totiž volně "plavala" v tom vodotrysku a otáčela se. Jakýmkoliv směrem, stačilo jí jenom pomoct. Dumali jsme nad tím, jak je to možné, naštěstí jsme šli s profesorem, tak nám nadhodil teorii: těžiště není uprostřed a výslednice sil směřuje tam a tam a bla bla bla..., byl jsem rád, že se konečně trochu matfyzácky projevil.

Po cestě dál jsem se chvíli zaposlouchal do rozhovoru Petry s puberťákem (ne že bych odposlouchával, ale bavili se docela nahlas). Hned jsem toho ale zanechal, protože jí říkal, jak si s klukama hlavičkovali s basketbalovým míčem, no jo, puberťáček nezná vznešenější téma, asi z jejich lásky (jednostranné) nic nebude. Dívali jsme se na video - reklamní upoutávka CK Originál na zimní lyžovačku ve Stubai - "jedeme výš, jedeme dál, s cestovkou Originál". Pak Četník ze Saint Tropez, bylo to asi o dva milióny procent lepší než Robin Hood.

Do Brna jsme dorazili za deset tři. Mamka jela domů s Vaverkovýma autem, my tři jsme nočním MHD dojeli do Útěchova a odtud tři kiláky lesem do Adamova. Dorazili jsme půl hodinky po mamce - dobrej turistickej výkon na závěr.

Úkol na úplnej závěr: Kdo najde dva sviště?

Hledej sviště!


A kdo najde spící krávu?

Spící kráva Autor: Uďo Hofman a Evžen Pako
Fotografie: Radek Tejkal
Obrázky: Uďo Hofman
Typografie: Uďo Hofman
Grafická úprava: Uďo Hofman
Pravopisné poučky: Uďo Hofman
Odpovědný redaktor: Za věcnou správnost, pravopisné chyby, slušnost, objektivnost a případné urážky zodpovídá každý za svůj úsek
Vydání: Jako svou 22. publikaci vydalo nakladatelství The Turkey Cocks pro děti, mládež, dospělé, důchodce a starce, v Adamově 5.8.2003
Počet výtisků: 1
Výtisk č.:
Pro čtenáře od 5 do 100 roků
NEPRODEJNÉ!