Adršpašsko-teplické skály 2007

zapisuje Larry 29.dubna - neděle

Čtyři dny volna - to by byl hřích někam nevyrazit.

S Jenckem jsme měli v plánu zdolat Snežku, protože jsme tam ještě nebyli. Po shlídnutí sněhovýho zpravodajství, že ve Špindlu je na Medvědíně 30 čísel sněhu, jsem pro jistotu mrkl na stránky horský služby. Inzerovali 80 cm na Labský boudě a to byl docela důvod, proč jsme se v tuto dobu přestali o Sněžku zajímat.

Už ani nevím, jak mě to napadlo, ale navrhl jsem Adršpach. Jencek, jako prozatím jedinej parťák, souhlasil. V Novým Městě nad Metují bydlí Robert, tak jsme se mu ozvali a přibrali ho do expedice. Zbylí dva ocasi licitovali, že nejedou, že jedou, že nejedou,... a nakonec jeli, tedy Míla a Jára.

Sraz jsme zvolili o půl dvanácté na náraží .

Já a Jencek jsme jeli z Prahy, Robert z Města a ti dva z Blanska. Ze Starkoče do Police nad Metují měl vlak výluku a jelo se náhradním autobusem. No byla to sranda - na celej vlak čekal jeden autobus, řidič byl totální kliďas. Bylo to už natřísknutý, ale ještě bylo potřeba naložit tmavší rodinku s dvouma kočárkama. Ne že by se otevřel zavazadlovej prostor, řidič jen řekl, ať si posedáme na klíny a ty kočárky ať se složí, že jim otevře vzadu a hned zavře, aby to nevypadlo. V Náchodě na nějaké zastávce mávali lidi, jako že chcou do "vlaku", ale autobusák jen mávl rukou, "jsme plní" a jel dál. Zastavit nakonec musel, protože na té zastávce chtěl někdo vystoupit. Ještě je řidič zdrbal, že musel zastavit 50 metrů za zastávkou a proč nemůžou dojít z Náchoda hlavního pěšky. Ti by to asi zvládli, ale nevím co ti, co tam nastupovali, jestli by došli pěšky třeba do Hronova nebo kam až chtěli jet. Dobrej byl taky průvodčí, kterýho se lidi ptali, kam tenhle autobus jede, ale on to nevěděl. Řekl jim, že se zeptá řidiče.

Ustáli jsme to, v Polici nad Metují přesedli do vlaku (už od Prahy a i tu s náma jeli nějací Ukrajinci nebo Rusáci, docela dělali bordel a hulili ve vlaku) a v Teplicích už na nás mával Robert z nádražky, kde jsme zasedli na poradu a na jednoho Krakonoša. Blanenčáci se ve vlaku naštěstí nestihli zbořit, takže nám nic nebránilo vyrazit do krásné krajiny adršpašsko-teplické...

A že ta krajina byla krásná, toť pravda. Skály jsme zatím neviděli, ale bylo vidět široko do okolí, krásný kopečky a louky, v dáli se tyčily Broumovské stěny. Po žluté značce jsme kolem studánky u Svatého Huberta (takže jsme se hned občerstvili - slivovičkou) došli do osady zvané Skály. Vyběhli jsme na hrad Bischofstein, co dodat - pěknej. A začínaly tu už skály. Dole jsme si dali pivo a polívku cibulačku, Jára si dal osudný bramboráky s tvarůžkama. Pivo (Plzeň) stálo fakt za prd, tak jsme se nezdržovali a pokračovali dál po zelené značce. Šli jsme pod vrcholem Čápem až k další zelené spojce, co nás dovedla na rozcestí U Volské studánky, kde jsme přesedlali na modrou, která vedla do nitra adršpašsko-teplických skal. Kochali jsme se krásným pohledem na Krkonoše (zasněžený až běda) a dohadovali se, co jsou zač jednotlivý kopce. Asi jsme identifikovali Černou Horu s vysílačem. A ten pravej nejvyšší kopec asi Sněžka nebyla, protože myslíme, že Sněžka je dál, až někde v Polsku snad.

Po modré jsme teda vnikli do skal. Vypadalo to tam moc pěkně, u každé druhé skály byla šipka, co ta skála představuje, jako slon, žába, kanec, pes, Karel IV., ruka se zmrzlinou a asi padesát nebo sto takových označení. U Krápníků jsme chtěli projít modrej okruh, ale byl přerušenej, tak jsme se museli vrátit. Najednou prostě byla závora a konec. Uvnitř byl ochranář nebo co, ale čuměl na nás jak nějakej buzik. Dál už se nemohlo, pravej důvod se jen dohadujeme. Robertova torie byla nějaký jezírko, už nevím, jak to pokračovalo a pak jsem slyšel ještě jednu teorii, že tam hnízdí vzácnej sokol a že by ho rušili turisti, tak k tomu jsem se přikláněl spíš.

Pokračovali jsme teda až k Ozvěně, cesta skalníma průchodama byla bombastická (sorry za to slovo), já, rozmlsanec Moravským krasem, jsem fakt čuměl, tohle jsem prostě nečekal, bylo to úžasný. Na jednu skálu vedly nekonečný železný chody, tak jsme to prubli, Járu jsme nechali dole hlídat batohy. Nahoře byla vyhlídka, česká vlajka a točili tam Svijany (zadarmo pro každýho, kdo si je tam přinesl; Jencek jedny měl). Robert přelezl zábradlí a skálu pokřtil. Jinak výhled tam odtud byl dobrej, ale nic zajímavýho vidět nebylo, jenom byly dobře vidět Teplice.

U Ozvěny bylo už docela hodně hodin, tak jsme to nasměřovali zpátky do Teplic. U východu ze skal byla pokladna a vybíraly se tam tvrdý prachy. My jsme naštěstí do skal pronikli ze strany, kde se neplatí. Sedli jsme tam venku do bufíku na jeden Primátor, Jára si nedal s tím, že mu je fakt dost blbě po tom bramboráku. Aby to potvrdil, tak tam hodil šavlu. Druhá šla do pytlíku, ale bylo to na stejno, protože to pak stejně hodil pod stůl. A od třetí rundy musel nějakej páreček tahat svýho psa. Takže jsme se tu moc nezdržovali a raději prchali odtud, Jára chvíli před náma, aby to nevypadalo, že patříme k sobě.

Dobrý je taky se zmínit o počasí. Letošní duben byl nejteplejší za posledních 50 roků. Večer před odjezdem bylo pořád teplo, tak jsem měl v plánu jet jenom v kraťasech a sandálích. Ovšem ráno už to vypadalo poněkud jinak, bylo trochu mokro, ale hlavně zima. Sanály jsem teda zabalil a dá se říct, že jen náhodně jsem si přibalil dlouhý gatě manžestráky. Jak se rozjel den, tak ve vlaku už byl pařák, ale jakmile jsme vystoupili, foukal studenej vítr, tak jsem si hned bral svetr. Když jsme se prodírali úzkýma skalníma průchodama, tak mi dokonce byla i zima.

V Teplicích jsme prošli přes náměstí a za rohem jsme zapadli do knajpy s Primátorem. Tam jsme povečeřeli (výborný ceny a porce) - Robert smažák, Míla řízek, Jencek roštěnou nebo co, Jára už se probíral, ale raději si nic nedal a pil jenom vodu a já jsem bojoval a i když jsem měl chuť (hlad ne), tak jsem zůstal při polívce. Hráli jsme kočku (Jencek dokládačka, Robert hra), zkusili jsme i fotbálek. Já byl unavanej, co ostatní nevím, vím akorát, že Jencek byl rozjetej a chtěl ještě někde pařit. Vyšli jsme nad pilu do lesa a tam zakempili. Kdybych věděl, jaká je kosa, tak vlezu do toho nonstopáče a zůstanu tam až do zavíračky v pět ráno. Noc hrůzy to sice nebyla, ale kosa jak v prdeli (s prominutím).

30.dubna - pondělí

Však ráno taky na louce byla jinovatka. Jakmile vyšlo slunko a začlo trochu hřát, tak to zas byl luxus se vyvalovat ve spacáku a zahřívat se po prokosené zimě. Robert se zbalil a vypadl na vlak, že dneska musí do hokny. Ostatní jsme se přes Teplice vrátili ke vstupu do skal, kde už na nás nekompromisně vyhlížela paní pokladní. Byli jsme dost proti placeni za vstup do lesa, tak jsme se tam chvíli motali a přemýšleli, kudy to obejít a nakonec jsme vytáhli starodávný studentský průkazky a zaplatili 30 korun každej. Pro dospělýho stojí vlez 60. Dost směšný, zas na druhou stranu se jim ani nedivím, protože tam leze toli turistů a akorát tam dělaj bordel. Tedy vstupné má fukci inkasní (zaplatím za to koše, úklid, služby turistům), výchovnou (když už jsem zaplatil, tak to asi není obyčejnej les, tak tu nebudu dělat bordel; málokdo si řekne, zaplatil jsem, tak to tu tím spíš můžu odhodit, za ty prachy to za mě ukliděj) a odrazující (někdo si řekne, nepůjdu sem, když mě tu tak žiďácky chtějí zkásnout; to je dobře, protože těch lidí, hlavně Poláků, tam leze mraky).

Vlčí roklí po žluté značce jsme to namířili do Adršpachu. Vlčí rokle tvoří hranici mezi Teplickýma a Adršpašskýma skálama. Tahle cesta (téměř celá žlutá značka) neměla chybu, především teda kvůli tomu, že jsme tam byli sami a mohli jsme si to tu užít. Šlo se mezi skalama, po močálech, všude tu byly z kůlů udělaný chodníky. Závěr žluté vedl přes skály, to bylo taky výborný, pořád jsme lezli po schodech nahoru a dolů. Šok docela nastal, až když jsme došli na značku zelenou, protože tady začaly proudit davy Poláků. Bylo to fakt prodírání mezi nima, takže i přes tu nádheru přírody by mě tahle skutečnost dokázala asi odradit od další návštěvy. Polákům se jinak říká Pšontci, což jsme taky vesele používali a říkali jsme jim, "proč vy Pšontci sem jezdíte po autobusech"? Tenkát jsem ale ještě nevěděl, že označení Pšontek je hanlivý a hlavně že tomu rozuměj.

Šli jsme kolem jezírka, kolem vodopádů, na jezírku jezdili Pšontci s průvodcem na lodičce, zase jsme procházeli úžasnýma skalníma průchodama a skončili jsme to nakouknutím ke krásnýmu modrýmu adršpašskýmu jezeru. Loktama jsme se probili davem nadržených turistů z Polska a byli rádi, že jsme vypadli pryč. Příště ať se budu chít prodírat mezi lidma, půjdu na Václavák (i když tam tolik lidí vlastně není).

V Adršpachu jsme vynechali dvě hospody, co byly hned na ráně a šli do leva, kde na nás čekala příjemná hospoda s Krakonošem. Poobědvali jsme a šli na vlak. Ten jeden vagónek byl taky docela srandovní.

Opět z Police nad Metují do Novýho Města výluka. V Náchodě průvodčí na chvíli odešel z autobusu, ptali jsme se ho jestli si stihneme něco koupit v trafice, řekl, že ne, ale riskli jsme to a vybehli do hospody pro pivo. Průvodčí už nás vyhlížel, jako že musím jet, tak jsme naskočili a jeli. Bohužel bez Míly, kterej náš šel někam hledat. Naštěstí nás doběhl.

V Týništi jsme se rozloučili a sedli do vlaku na Prahu resp. na Brno.