Picos de Europa 2009
Na severu Španělska se nachází vápencové pohoří Picos de Europa. Od moře je vzdálené pouze asi 20 km, takže i když má nejvyšší vrchol Torre de Cerredo nadmořskou výšku "pouze" 2646 metrů (různé zdroje uvádějí různou výšku), tváří se jako hodně vysoké hory. Picos de Europa je součástí Kantabrijského pohoří (Cordillera Cantabrica), které se táhne severem Španělska. To píšu z toho důvodu, aby bylo jasné, že Picos de Europa nepatří k Pyrenejím. Pohoří Picos de Europa se rozkládá na území třech autonomních oblastí Španělska: Kantábrie (hlavní město Santander), Asturie (hl. město Oviedo) a Kastilie-Leónu (hl. město Valladolid). Jako výchozí bod naší výpravy jsme zvolili Santander.
Picos de Europa jsme zvolili ze dvou důvodů:
- jsou to krásné hory s bílými vápencovými skálami a sytě zelenými stromy a trávou, která je ve velkém spásána všemožným druhem zvířectva
- jsou málo turisticky navštěvované (turisti v Picos de Europa jsou jenom Španělé, málokterý Čech tyto hory zná)
Členové výpravy:
Pražané Honza (zapisovatel deníku) s Ditou a Irové Zdenda s Hankou
Cesta do Madridu |
16.7. čtvrtek |
Jako způsob dopravy do španělského Santanderu jsme celkem dobře zvolili kombinaci letadla do Madridu s autobusem (jízdní řády na www.movelia.es) do Santanderu (v úvahu ještě docela reálně připadal vlak - rychlejší a dražší, jízdní řády na www.renfe.es). Letěli jsme s maďarskou společností Wizz Air (zajímavá růžovo-fialová vizáž letadla i letušek a letušáků), za zpáteční let pro dvě osoby jsme platili celkem 6748 Kč (pro zajímavost doplním, že Zdenda s Hankou platili za zpáteční let Dublin - Santander 220,82 €). Zdenda s Hankou už v Santanderu budou dřív, takže nás vyzvednou u našeho autobusu. Trochu jsme zmatkovali s domluvou, protože jsem si u letadla spletl odlet s příletem, takže ten původně naplánovaný autobus by stihnout nešlo. Letadlo z Prahy vzlétalo v 16:40. Moje strašení při balení (cože, tolik triček? na co dvoje kalhoty? máš jen jeden baťoh a navíc omezenej hmotností!) podpořili na Ruzyni, když nám řekli, ať si ty baťohy odneseme na přepážku pro odbavení nadměrných zavazadel. Měli jsme štěstí, že jsme si let rezervovali 28.dubna. Od 21. května totiž měnili povolenou hmotnost baťohů z 20 na 15 kg. To by se jen tak tak zvládlo - museli bychom trochu přeskládat baťohy a vzít si na palubu stan.
Přílet do Madridu byl stanoven na 19:40. Ditě se hrabali v baťohu, ale zdá se, že nic nezmizlo. Hned u letiště stál autobus na autobusové nádraží Avenida America. Toto nádraží se nachází v podzemí (jedno patro jsou linkové autobusy, jedno patro městská doprava, pod tím metro, všude obchody). Autobusové nádraží v podzemí je celkem hnus, byly tam ventilátory, ze kterých se kouřilo - asi uměle vháněný čistý vzduch. U přepážky přepravní autobusové společnosti ALSA jsme chtěli koupit lístky, ale odmítali se bavit anglicky - před Ditou, když spustila anglicky, raději zaklapli okénko. Abychom nemuseli shánět ubytování, vymysleli jsme, že pojedeme autobusem přes noc. Nakoupili jsme půllitrovou vodu z automatu za 1,35 €. Zdálo se mi to drahé, tak jsem to raději riskl a natočil si vodu z kohoutku. To píšu z toho důvodu, protože chci upozornit na to, že mi ta voda nedělala žádné střevní či jiné potíže a že na vodu z kohoutku se zřejmě dá ve Španělsku spolehnout.
Do Santanderu jsme jeli přes noc, abychom se nemuseli otravovat s hledáním noclehu v Madridu. Autobus odjížděl v 0:30. Byl to spoj vyšší kvality, cena 37 € za osobu, ale stálo to za to. Řidič každému věnoval sluchátka na poslouchání rádia, mohli jsme sledovat televizi s mapkou, kde byla vidět poloha autobusu, vedle sebe byly jen 3 sedadla, velká a pohodlná, pásy na připoutání byly samozřejmostí. Za hovno jako obvykle stála klimatizace - byl jsem fakt rád, že jsem si na poslední chvíli vzal do autobusu bundu. Po cestě jsem spal, asi dobře, protože jsem nezaznamenal žádnou zastávku. Prý jich bylo docela hodně, všechny v podzemí, takže nešlo poznat, kde jsme. Naštěstí jsme jeli až na konečnou, takže ráno v 5:50, jsme z toho, že všichni lidi z autobusu vystoupili, vydedukovali, že už je to Santander, a vystoupili jsme taky. Bylo po dešti, kosa jak prase a navíc jsme byli vymrzlí z té klimatizace, takže jsme byli rádi, že se můžeme zahřát slivovicí.
Zdenda s Hankou přijeli snad za 10 minut. V Santanderu jsou od včerejška, zatím našli kemp a hlavně půjčili auto. Zaplatili za Citroën Berlingo, kterým byl Zdenda zvyklý jezdit v práci. Tohle auto teď ale neměli na skladě, tak nám místo něho dali (za tu stejnou cenu) namakané velké auto Citroën Picasso. Ten měl v sobě výbavu, kterou jsem ani neznal, zmíním jenom automatické zapínání světel podle osvětlení venku (v tunýlku to fungovalo a světla se zapla), automatické stěrače (čím víc pršelo, tím víc divočely, takže to taky fungovalo) nebo ruční brzdu = tlačítko na palubovce (její odbrždění bylo doprovázeno hezkým zvukovým efektem). Půjčení auta nás stálo kolem 650 €. Auto jsme si půjčili nejenom kvůli pohodlnosti a jasným výhodám auta, ale i z toho důvodu, že se Picos de Europa rozkládají na území třech oblastí a regionální doprava napříč oblastmi údajně moc nefunguje. Autobusy prý nemívají označení, zastávky taky ne, jízdní řády skoro ani neexistují atd. Protože jsme se o to nemuseli zajímat, tak nevím, jak moc je to pravdivé, můžu jen říct, že jsme tam za celou dobu neviděli jediný autobus. Ostatně to, co jsme viděli v Madridu, nám stačilo. Autobusová doprava pro cizince dost nepochopitelná. Dálkové autobusy všechny zajížděli do podzemí, kde nebylo napsáno, kde jsme, městské autobusy byly chaotické stejně - jediné, co jsme zvládli, bylo jezdit z konečné zastávky na končenou. Na jízdních řádech nebyl seznam zastávek (pouze schéma s naznačenou první zastávkou a asi tak třemi posledními), zastávky nebyly označené svými jmény, v autobuse hlásili jenom "jedeme na letiště" nebo "jedeme na Avenida America" a tohle hlásili na každé zastávce.
Dojeli jsme do kempu, kde nám nebylo dovoleno postavit stan kvůli nočnímu klidu. Stavění stanů, vjezd aut atd. bylo povoleno až od 8 hodin. Stejně tak večer - sprchování bylo povoleno jen do 22:30, auta mohla vjíždět jenom do půlnoci. Bylo to fajn - mohli jsme se podle toho do budoucna zařídit (auto jsme dnes museli zatím nechat venku a se stanem počkat až do 8) a v noci se potom v klidu vyspat. Byli jsme ale rádi, že nám nevyšla naše původní varianta, která počítala s příjezdem do Santanderu o půl jedné v noci, to bychom se museli vmáčknout ke Zdendovi a Hance do jejich stanu pro dva. Hned jsme si ověřili rychlost změny počasí, které je výrazně ovlivněno Atlantikem. Když jsme vytáhli stan, tak začalo pokapávat a i když se stan staví asi tak 3 minuty, tak jsme ho i se Zdendovou pomocí nestihli postavit, poněvadž se přihnal totální liják. Museli jsme všechno urychleně naházet do auta a stavbu odložit. Byla to dobrá lekce na cvičišti, díky tomu jsme s tím nadále počítali, a možná i vzhledem k naší další připravenosti nás na bojišti už nic podobného nepotkalo.
Počkali jsme v autě, až se to přežene, postavili stan a vyrazili do města. Začali jsme na tržišti - tam se mi líbilo - bylo tam patro s rybami (vše čerstvé), tady hodně moc ovoce, masiska, sýrů atd. Pořád se měnilo počasí, chvílemi i pršelo, takže pláže byly prázdné, na koupání to rozhodně nebylo. Santander není extra zajímavé město, je tam historické, komerční, hospodské centrum, všechno docela malé, na poloostrově je zoologická zahrada, dle mapy to tam může vypadat hezky. Na prohlídku Santanderu stačí jeden den, jinak tu není co dělat. Trápí nás zadní kolo u auta, je hodně podhuštěné, snad bude stačit dofouknout.
Večer jsme zašli do hospody naproti kempu na večeři. Zdenda měl příležitost zaperlit svou španělštinou, ale i větička z první lekce španělštiny mu dělala problémy. Hanku zajímalo, jak vypadají krevety a při objednávání chtěla po Zdendovi, aby řekl číšníkovi: "Ona se ptá, jestli je potřeba rozlousknout skořápku u těch krevet." Zdenda číšníkovi dvě minuty plynule něco říkal, tak jsem ho obdivoval, ale pak mi vysvětlil, že mu celou dobu říkal, že tuhle "holou jednoduchou větu" neumí přeložit. Takhle dlouho mluvit o něčem, co nevím, jak se řekne - to je slušný výkon. Dita si objednala tuňáka za 11,50 €, ale to nebyl tuňák, to byl vytuněnej supertuňák - až tam budete, určitě si ho dejte taky.
Koupání v moři v Santanderu, Altamira |
18.7. sobota |
Bydlíme v kempu Cabo Mayor. Pro zajímavost uvedu ceny za jednu noc: auto 4,5 €, parcela zadarmo, člověk 5 €, stan 5 € (ceny uvedeny bez 7% daně DPH).
V 11 hodin jsme všechno sbalili a pádili k moři. Na první našlápnutí byla voda studená, ale pak už byla dobrá - dlouho jsme skotačili a užívali si parádních vln. Honily se mraky, pofukovalo, ale bylo vedro a semtam i vylezlo slunko. Naše pláž El Sardinero byla narvaná. Raději jsme se namazali ochranným faktorem už před vodou (minule jsem se spálil ve vodě), ale to byla osudová chyba, protože jsme potom vytuhli, namazat se zapomněli a spálili se. Na zádech se mi udělaly hezké mapy podle toho, kde kolik bylo opalovacího krému. Zašli jsme do zahrady mezi pláží a kempem a pojedli jsme tam. Kochali jsme se krásným rozvětveným platanem, ale líbily se nám i palmy a všechny ty kytky.
Cestu do Picos de Europa jsme zvolili kolem pobřeží, tak jsme to vzali přes jeskyni Altamiru, která se nachází kousek od městečka Santillana del Mar. Informace ze zajímavého webu Show Caves of the World shrnu v následujícím odstavci.
Altamira je známá díky pravěkým malbám, které vznikly v období paleolitu a jsou staré asi 15 tisíc let (nové výzkumné metody však mluví o stáří až 35 tisíc let). Tyto malby jsou natolik vzácné, že přístup lidem je do jeskyně téměř zapovězen. Lidé vydechují oxid uhličitý, který malby ničí, a jeskyni tak může týdně navštívit pouze 160 lidí (prohlídky se zamlouvají až 3 roky předem). Pro prostý lid tedy byla vyrobena přesná kopie Altamiry, která byla otevřena roku 2001. Vstup do jeskyně byl zadarmo (nevím, jestli je to normální, ale my platit nic nemuseli - možná to souviselo s nějakým španělským státním svátkem) a docela to stálo za to. Oproti skutečné jeskyni tam nebyla zima a navíc jsme mohli pozorovat holografickou pravěkou rodinku. Kromě kopie jeskyně se v komplexu nachází i muzeum, obchůdek, promítací místnost atd. Postavení toho všeho přišlo na 25,5 mil. €. Odskočil jsem si na záchod, kde jsem zjistil, že mám od toho poledního slunka totálně spálená záda. Blbec. To se mi stane vždycky.
Hned u městečka Santillana, první na raně a blízko u Altamiry, je kemp, ale hodně drahý. Proto jsme ještě kousek popojeli do kempu Altamira a dobře jsme udělali - tenhle kemp byl výrazně levnější.
Santillana, přejezd do Picos de Europa |
19.7. neděle |
Dnešní den jsme si vyhradili jenom na pohodový přejezd do Picos de Europa s návštěvou městeček, na která po cestě narazíme. Udělali jsme prohlídku Santillany del Mar, kde jsme si zašli na polední menu. Ochutnali jsme sidru - zkvašená jablka - chuť to mělo asi jako kyselejší mošt, obsah alkoholu jako silnější pivo. Sidra se speciálně nalévá - pořádně z výšky, aby napěnila. Nikde jsme neviděli číšníka, jak takto nalévá, všude na to měli stojany, kam umístili sklenici a flašku vysoko nad ni. Santillana je hezké městečko, ale naprosto kýčovité a udělané jenom pro turisty. Myslím, že v tomto městě nežije žádný domorodec - jenom hoteliéři a obchodníci. A možná ta jedna žebračka, co po Zdendovi somrovala prachy. Kdo nemá náturu na turistickou atrakci v podobě tohoto "umělého" města, tomu doporučuji se Santillaně vyhnout.
Po cestě jsme ještě zastavovali ve městě San Vicente de la Barquera a potom v Potes - to už se ale nachází pod horami Picos de Europa. Jako každý den jsme dofoukli na benzínce kolo, je to špatné, uchází. Za jeden den ujde fakt hodně, musíme s tím něco udělat.
První kemp hned za Potes jsme vynechali a zapadli až do kempu San Pelayo, což byl velice dobrý tah. Super ceny a super výbava. Platilo se jenom za parcelu (9 €) a za člověka (3,5 €). Tohle je podle mě rozumné - na svojí parcele si klidně postav hangár nebo obytňák, to je tvoje věc. Ceny jsou uvedeny bez 7% sazby DPH. Celkem jsme za 5 dní platili 123,05 €. Co se týče výbavy a polohy kempu - krása. Nad kempem se tyčí nádherné hory, v kempu je hezký bazén (minimálně 20 metrů na délku), dokonalé umývárny - velké, vybavené, hraje na nich hudba a hlavně tam pořád uklízejí. V kempu je pěkná hospoda (nebyl čas ji prubnout) a společenská místnost (zde se nesmí konzumovat vlastní jídlo). Kemp vřele doporučuji.
Počasí nám zatím přeje, v noci sice prší, ale dny jsou krásné.
Výlet z Fuente Dé |
20.7. pondělí |
Za první túru jsme zvolili jednoduchou trasu, abychom se rozchodili. Autem jsme dojeli do Fuente Dé, odkud se dá dojet lanovkou (cesta pouze tam za 8 €) na kopec. V průvodci nám radili, že po 9. hodině nemá cenu jezdit, že je lanovka plná, ale v těch 9 to bylo v pohodě. Akorát se nám tam pletla výprava skautů, která se nemohla dopočítat (mělo jich být 13, ale když se rozpočítávali, tak jim to vyšlo na 15).
Šli jsme asi kilometr mírně do kopce a pak zbytek už bylo klesání kolem chaty Aliva až do Espinamy. Kochali jsme se krásnými horami, zelenou trávou a pasoucími se ovcemi a koni. Jedna paní se taky kochala, trochu to přehnala a hodila solidní držkopád, odřela si loket a koleno a ušpinila se. Našli jsme slušný foťák, ale než jsme ho stihli schovat do baťohu, tak zespodu přiběhl kluk a vzal nám ho. Vysvětlili jsme mu, že jsme si ty fotky prohlíželi proto, abychom věděli, komu to patří. Poobědvali jsme z vlastních zásob na horské louce plné květin. Nad loukou byl les, kde se dalo příjemně močit na kosatce.
V Espinamě jsme dali občerstvovací pauzu a v hospodě jsme dali kaňu (malá dvanáctka). Po tom výkonu a v tom teple byla kaňa výborná, takže jsem dal ještě jednu. Na tom sluníčku se Dita z toho picla a ve spojení s alergickou reakcí na hospodářská zvířata byl pro ni návrat do Fuente Dé zabíračka. Cesta vedla hodně na kopec a potom dolů zase na parkoviště u lanovky. Viděli jsme hada, klikatou čáru na zádech neměl, tak jsme usoudili, že to byla mamba. Došli jsme k autu a rozpoutal se liják.
Zastavili jsme ještě na nákup v Potes. Je to hezké město, se starou částí a s hezkými restauracemi a obchůdky. Pro turisty a sportovce se hodí informace, že se tu nachází hodně outdoor shopů. Může se to hodit např. kvůli nákupu bomby na vaření. U Potes je autoservis, tak jsme využili času a zajeli tam, ať nám opraví píchnuté kolo. Chlapík řekl, že nám to udělá hned a za 30 €, čehož jsme rádi využili. Se zájmem jsem pozoroval práci profíka (auto nemám a zatím nepotřebuji, takže jsem v autoservisu asi nikdy nebyl), jak okamžitě kolo sundal, ošahal, našel díru, vytáhl z ní hřebík, díru ucpal, vytáhl další dva hřebíky, neucpával, protože nebyly skrz, nafoukl a nasadil kolo. Byla to rychlovka a navíc to stálo jen 13 €, blbě jsme mu prve rozuměli. Kolo nás trápilo, takže bychom mu rádi dali i těch 30 € (to jsme mu ale raději neříkali).
Výlet z Potes |
21.7. úterý |
Dnes jsme vybrali výlet po "nížině", ale s výhledem na hory. Vyházeli jsme z Potes a šli jsme tuto trasu:
Po cestě nahoru se nám líbila vesnička Lubayo, která vypadala jako jeden velký chlívek. Vycházka to byla hezká, ale bylo nám líto, že nejsme na těch kopcích, co kolem sebe vidíme. Vylezli jsme na nejvyšší bod naší trasy a tam jsme si dali svačinooběd. Ještě jsme mohli dosáhnout vyššího bodu, ale ten protější kopeček vypadal nějak zlověstně. Při návratu jsme procházeli ještě dvěma pěknými horskými vesničkami. Zobali jsme lesní jahůdky, které přišli vhod, protože byl fakt pařák. Rostly tam stromy s korkovou kůrou. Napřed jsem nevěřil tomu, že to je korek, ověřila to až poslední analýza - akustická - vrzalo to jako korek, tak to byl korek. Došli jsme až do Potes, napřed jsem tedy nevěděl, že je to už Potes, o to větší jsem měl radost, že se v tom vedru z toho městečka Potes vyklubalo. Kdyby ještě byly síly (síly možná byly, ale v tom horku jsme o nich nevěděli), tak bychom si skočili na kopec nad Potes, na kterém byl kříž a výhled na náš kemp. Ten kopec mi pak nedal spát do konce pobytu v Potes, avšak příležitost na jeho zdolání se nenašla.
Večer jsme dali v kempu koupačku a povečeřel jsem čorízo (taková ta dobrá klobása). Někdy jíme v restauraci, někdy si vaříme. Museli jsme koupit bombu - v Santanderu jsme koupili velkou (450 g) za 8,50 € - šroubovací bomba Primus Power Gas.
Odpočinkový den v Potes |
22.7. středa |
Dnešek jsme pojali odpočinkově. Začali jsme dopolední koupačkou v kempu. Jakmile pominula polední vedra, přesunuli jsme se autem do Potes. Při zajíždění na parkoviště jsme se otřeli o vedle stojící auto a trochu si promáčkli blatník (fakt jen trochu, při vracení auta si toho nevšimli). Naše auto je velké, pohodlné, a to i díky tomu, že zadní kola jsou hodně vzadu. Proto se to auto chová jinak a je potřeba s ním najíždět jako s autobusem. Odteďka si to bude Zdenda pamatovat.
Zašli jsme do kavárničky nad řekou, kterou jsme chtěli navštívit vždycky, když jsme šli kolem. Jen ten personál, to je děs, narazit na příjemnou obsluhu je ve Španělsku problém. Servírka byla otrávená a dávala nám jasně najevo, že ji svou objednávkou obtěžujeme. Hezká holka to mohla být, ale působila tak, že mně z ní bylo spíš blbě. Bloumali jsme křivolakými uličkami se starými, ale udržovanými domy. Koupili jsme si hezká trička: já triko s horolezcem, jak má na provazu přivázaného psa (horolezec samozřejmě vypadá jak já a pes vypadá jako náš pes Bady), nahoře na skále na nás čeká Dita, to tam ale na tom triku už není a Dita si koupila triko s dlouhým rukávem a s obrázkem celé naší výpravy plus navíc je tam medvěd, kterého honí včely, protože jim vybral med.
Povečeřeli jsme meníčko za 10 € (klasická cena, pokud teda nejsme v nějaké profláklé turistické oblasti), já měl obložený talíř (sýry, salámy) a jako druhý chod kotletu. Ostatním chutnal asparágus neboli chřest. Zalili jsme to vínem - k menu se podává flaška stolního vína - stojí za to, jejich stolní vína jsou kvalitní a chutná. Zkušeně jsme odpoledne vychytávali déšť - vždycky přišel, když jsme se přesouvali autem. Ovšem když jsme přijeli do kempu, tak pršelo hodně. Na dobrou noc nás vyplašilo, že nám teče do stanu, ale spravilo se to tím, že jsme si zavřeli větrací okýnka.
Mlhový výlet z Beges |
23.7. čtvrtek |
V Potes jsme museli v bance vyměnit 500 €, protože nepřicházelo v úvahu, že by to někde brali. Člověk platící korunami si to může přepočítávat jak chce, ale stejně to bere jako větší pětikilo a neuvědomuje si pořádně, že v ruce drží 13 tisíc Kč. Stejně tak v obchodech mi všechno připadalo strašně levné a co stálo jen drobáky, tak u toho jsem se ani nenamáhal si to násobit 25x, abych měl ekvivalent v korunách.
Autem jsme vyjeli do Beges (někdy se to píše Bejes) a chtěli udělat okruh podle průvodce. Nějak jsme to pořádně nenaplánovali, takže jsme to popletli - z Beges by ta cesta měla skoro 30 km a to bychom nedali. Hanka zrovna v ruce držela průvodce, tak vzala chybu na sebe. Vesnice Beges je nádherná, stejně tak jako sousedící vesnička La Quintana. Je to už vysoko v horách, dokola krásné vápencové skály, hluboké údolí pod námi - na odpočinkový den bych klidně doporučil vyjet sem se jenom kochat. Zdenda vyčetl z mapy v průvodci alternativní okruh, takže jsme změnili plán a vyrazili. Všude se páslo plno zvířat - krávy, ovce, koni, kozy, psi.
Najednou jsme došli do mlhy. Jak jsme stoupali, tak se nám ztratila cestička a šli jsme jenom podle buzoly. Nevěděli jsme, kde jsme, viděli jsme před sebe pouze na pár metrů. Šli jsme jenom odhadem, jak jsme tušili. Při klesání jsme občas narazili na stěnu dolů, někdy se šlo dost "nepohodlně". Dita s hůlkami nám razila cestu, skákala tam jako kamzík. Zaslechli jsme bimbání kravích zvonců, tak jsme si říkali, že jsme blízko civilizace. Najednou bimbání zcela ustalo a kolem nás se objevilo velké množství kravích kostí, které byly hojně rozesety po okolí. V té mlze to vypadalo opravdu působivě. Vytvářeli jsme mnohé teorie, kde jsme se to ocitli, co znamenají ty kosti a jak se sem dostaly. Jako první teorie se pochopitelně namanula ta, že jsme v kravím Varanásí (v Indii to je vesnice, kam chodí rádi umírat lidi). Další možností bylo to, že tu byly krávy napadeny vlky. Tuhle možnost jsme ale zamítli, protože kdyby tu byli vlci, tak bychom se báli o vlastní krky. Vylučovací metodou jsme se tedy přiklonili k teorii číslo 1. Došli jsme na cestu a dali se doprava. Ukázalo se, že jsme pořád šli dobře, i když jsme celou dobu nevěděli, kde jsme. Z toho sestupu divočinou i ze závěrečného sestupu po betonové cestě nás bolely nohy, a tak nám večerní masáž mrazící koňskou mastí udělala moc dobře.
Přejezd do kempu v Avínu |
24.7. pátek |
Kempu San Pelayo jsme si už užili a nastal čas přesunu někam poblíž Arenas de Cabrales nacházejícího se na severním okraji Picos de Europa. Plánovali jsme, že hory objedeme ze západu, protože do těchto míst už se jinak nedostaneme. Ale znáte to - dali jsme koupačku, v Potes jsme prolezli pár krámů (koupili jsme fakt pěkný žabky), sedli na oběd do restaurace (to jsme si fakt užili) a prošli se po promenádě kolem řeky (je fakt hezká), takže jsme byli rádi, že jsme hory stihli objet klasicky východní stranou. Kemp před Arenas de Cabrales jsme zamítli, protože byl moc drahý (za všechno a za všechny by noc stála 42,5 €, srovnejme to s 23 € v San Pelayu...). V Arenas jsme navštívili zajímavý outdoor obchůdek se širokým sortimentem, Dita si tam koupila fakt pěkné šatičky.
Ubytovali jsme se v kempu před Avínem, kde zůstaneme dalších 7 nocí. Cena za kemp: dospělý 4,7 €, auto 3,5 €, stan 4,5 € (ceny opět bez 7% daně DPH). Po cestě, téměř už u kempu, jsme viděli hezký špičatý kopec, na jehož vrcholku rostl osamocený strom. Jelikož nemám rád nakupování, musel jsem dojem z cesty sem přebít něčím jiným, proto jsem se rozhodl pro podvečerní výstup na tento kopec se stromem. Vracel jsem se podél hlavní silnice, asi po půl kilometru odbočovala vedlejší silnice doleva a z ní za chvilku lesní cesta. Po ní jsem se vydal, vedla mezi dvěma kopci, z nichž jeden byl nejspíš "můj" kopec se stromem. Nešlo jen tak odbočit z cesty, protože všude byly kapradiny do pasu, kterými se nedalo prodírat. Zvolil jsem vyšší kopec napravo, lezl jsem poměrně dlouho. Kopec asi zachvátil požár, protože byl obrostlý ohořelými pahýly keřů. Na vrcholku jsem se chvíli kochal, rozhlížel po krásném okolí. Kopec se stromem jsem měl hluboko pod sebou.
Výlet ze sedla Jito de Escarandi |
25.7. sobota |
Autem jsme vyjeli do vysokohorského městečka Sotres a pokračovali ještě asi 3 kilometry do sedla Jito de Escarandi. Prošli jsme trasu z průvodce:
Cesta napřed vedla poměrně dolů, momentálně to bylo dobře, protože kousek nad námi už byly mraky a mlha. Na protějším kopci jsme viděli vesnici Tresviso, je to fakt konec světa. Je to nejzapadlejší vesnice v Picos de Europa, sem bych doporučoval si taky vyjet a třeba jen si zarozjímat. Autem to sem trvá horskými silničkami rozhodně víc než hodinu. Tresviso je významné výrobou modrého plesnivého sýru, který jsme taky ozkoušeli (byla to síla, ale mňam). Naše zvolená trasa je pěkná vycházka, všude rozhledy na krásné hory z bílého vápence, rostly tam hojně zelené stromy (buky) a hodně kytek (různé druhy, např. i pomněnky). Debatovali jsme na téma "mimiking" (slovo "mimikry" je příbuzné a souvisí s tím). Vyjadřuje to, že živí tvorové podvědomě napodobují chování okolních jedinců. Ověřili jsme si to sami na sobě, jako např. když zívne jeden, chce se zívat i druhému, pro mě s Ditou je typické, že když uklouzne jeden, tak jede i druhý. Hanka se posmívala, že to není žádný mimiking, ale že je to tím, že se pořád držíme za ruce. Každopádně se mimiking projevil i v mnoha dalších oblastech. Význam tohoto jevu je takový, že se jedinci cítí lépe, když v tom jedou všichni.
|
|
Na odbočce do Beges jsme dali pauzu na svačinu. Projela tudy bugatka a za ní pak asi 10 motorkářů, což nám k tomu jídlu moc apetitu nepřidalo. Potkali jsme se tu s turisty, se kterými jsme vycházeli zároveň do parkoviště a kteří šli náš okruh v protisměru, říkali, že nahoře není nic vidět a že tam je mlha. Nám se ale vyčasilo, takže naše volba týkající se směru, jak okruh projít, byla šťastnější. Zdenda vymyslel zlepšovák, jak ulehčit nohám. Je moc příjemné šlapat do vyschlých kravích plkanců, je to krásně měkké. Jak nám to ukazoval, tak bohužel špatně analyzoval vzorek - bylo to oschlé jenom na povrchu... Náladu si pak spravil na jedněch turistech, ovšem jeho vtip pochopil jen on sám. Ptali se ho, odkud jdeme, Zdenda odpověděl: "Z Čech." Turista se zasmál a odvětil: "Na to jsem se neptal." Motal se kolem nás ovčácký pes s obojkem posetým hřebíky. Máme se bát, že tu jsou vlci? U odbočky na Collado (španělsky sedlo) de San Carlos jsme dělali skupinovou fotku. Zdenda nastavoval samospoušť, vystrkoval na nás zadek a navíc, když foťák neměl nastavený zvuk, tak mu sprostě nadával: "vole ten foťák fakr nehvízdá".
Došli jsme až k turistické chatě, která dřív sloužila jako základna pro horníky. Hned u chaty byla štola a důlní vozík. Ze španělských popisů se nám nepodařilo zjistit, co se tu těžilo. Od chaty jsme si zašli směrem nahoru, kde má být podle průvodce pěkná vyhlídka. Vystoupali jsme asi do 2000 m, šli jsme mezi hlubokými dírami, semtam byl i sníh, u jednoho jsme se půl hodiny fotili. I když byl Zdenda opravdu frenetický a pelášil do kopce, na druhou stranu hor jsme neviděli, pořád se vynořovaly nové a nové hřebeny. Užívali jsme si teda pohledy na naši stranu a stálo to za to. Byli jsme nad mraky, pod námi se válela hustá peřina z mraků. Najednou ale jeden mrak přijížděl, tak jsme svačinu nechali na později, až trochu slezeme dolů - tady to mezi těmi dírami mohlo být při snížené viditelnosti nebezpečné. V dáli jsme viděli kamzíka, ale asi se nás bál, protože se snažil nás zastrašit silným varovným syčením. Pod námi se lesklo jezero (pozor na minulý čas - roku 1911 bylo jezero navždy vypuštěno "díky" těžební činnosti).
|
|
Při cestě autem do kempu jsme plánovali Vánoce a jak v Česku nakoupíme nakládané sýry. V tuto chvíli mi připadalo, že mírně zacházíme do detailů, protože jsme sestavili podrobný seznam sýrů a lidí, kteří je budou konzumovat.
Cangas se Onís, Lago de Enol |
26.7. neděle |
V plánu jsme měli návštěvu měst Cangas de Onís a Covadongy a odpočinkový výlet kolem jezer Lago de Enol a Lago de la Ercina, v tomto pořadí: Cangas dopoledne, pak přes největší vedro do hor a na večer Covadonga. Jenomže než jsme se vyprděli z kempu, bylo 11:40. Sice jsme ráno ještě prali špinavé oblečení, ale ty naše starty, to je prostě děs, jsme totální zpomalenci. Každý miniúkon, jako třeba vytáhnout si z baťohu mikinu, je na 10 minut. Když jdeme kolem záchodů a odskočíme si, tak je to pokaždé 20 minut až půl hodiny.
Do Cangas de Onís jsme tedy dojeli v největším pařáku. Už v průvodci bylo psáno, že v létě a přes víkend (a v poledne) jsou zde zácpy, není kde zaparkovat a přelidněno. A nekecal. Nemohli jsme zaparkovat, bylo fakt vedro. Měli jsme kvůli našemu zpoždění změnit program a jet napřed do jezer. Cangas de Onís je celkem nezajímavé město. Líbil se mi akorát krásný špičatý románský (možná předrománský) most a kostel s hezkými zvony, jinak celkem nic, co by mě zaujalo. Prošli jsme si velice živou tržnicí, nakoupili speciální chleby (vesměs nám potom zplesnivěly...) a obdivovali bohatou nabídku sýrů. Vedro bylo na padnutí a my neměli vodu. Chlapi teda řešili vodu a sháněli obchod, kde by se dala koupit. Ženské se zatím stihly poprat před výlohou zavřeného obchodu o svetr. Moje španělština (stejně jako ostatní cizí jazyky) se opírá pouze o počítání do deseti a o speciální fráze, vlastně znám jen jednu: "donde esta zapateria" a to ještě mi musel Zdenda říct, co to znamená: "kde je obuvnictví", možná by se to dalo chápat i jako "kde je švec". Byl jsem terčem posměchu, ale nikdo se nenadál a Zdendovi se rozhodil sandál. Jak mu přišlo najednou vhod, když jsme toho ševce našli. Zapatero měl speciální stroj - odházel igelitky a pod nimi se objevila starodávná mašina, kterou prý 2 roky nepoužíval. Nasadil jehlu a Zdendovu sandáli sešil. Propásli jsme otevírací dobu supermarketu, tak jsme v kavárně nakoupili 4 flašky vody (každá za 2 € a ještě byly jen o objemu 1,25 l). Byl jsem poněkud přehřátý, tak jsme šli s Ditou k vodě. Byla studená, ale ne ledová, tak jsem do řeky v pohodě zajel. Pod špičatým mostem se koupalo celkem hodně lidí. Kromě úspěchu se ševcem můžu říci, že Cangas de Onís je město na nic, dobré je akorát tak na nákupy. Nejezděte tam dopoledne o víkendu anebo raději tam nejezděte vůbec. Když jsme odjížděli, byla odpolední pauza, takže i liduprázdno.
|
|
Vyjeli jsme k jezeru Lago de Enol, nahoře ale byla v husté mlha a nechutně mnoho lidí. Šli jsme směrem k jezeru Lago de la Ercina, ale na vyhlídce jsme si řekli, že to v té mlze nemá smysl. Když už jsme byli zpátky skoro na parkovišti u auta, začalo se to protrhávat, tak jsme dali pokus číslo dva. Ale obloha se zase zatáhla, takže na vyhlídce jsme to zabalili podruhé a naposled. Doprovázel nás náš kámoš pes Vincent, tak jsme na něm vycvakali 100 fotek. Páslo se tu spousta krav, běhaly po cestě. Jedno telátko se bálo auta, tak si kleklo a podplazilo svodidla. Ty kvanta lidí to tady celkem znepříjemňovaly (asi naše chyba, když jsme vyrazili na nejprofláklejší výlet v neděli), takže i když jsme toho tady moc neviděli, tak už nikdy víc sem nepáchnem. Našemu dojmu nepřidal ani fakt, že Dita při odskočení si na WC zajela nohou do kravince.
Zastavili jsme ještě ve vesničce Covadonga, které dominuje velikánská katedrála. Ve spojení s okolím, s těmi krásnými kopečky, vypadá velice působivě. U dolního parkoviště se nachází jezírko a kaplička ve Svaté jeskyni (Santa cueva). Do jezírka dopadá vodopád z pramene ve skále. Vzniklo to tu díky navratiteli křesťanství Pelayovi, který byl také zakladatelem Asturského království. Jeho tělesné pozůstatky jsou uloženy v sarkofágu v kapličce. Osvobozování Španělska od nadvlády Maurů (muslimové) začalo už v 8. stol. Navracení křesťanství trvalo snad až do 15. stol.
"Když roku 722 postupovalo arabské vojsko údolím Covadongy, bylo zaskočeno útokem španělských povstalců, vedených legendárním Pelayem, kteří na ně ze skal shazovali kameny. Tato bitva, jak se později ukázalo, byla rozhodující pro další osud Pyrenejského poloostrova. Stala se totiž symbolickým začátkem reconquisty, boje za osvobození Španělska od arabské nadvlády."
Kaňonem řeky Cares |
27.7. pondělí |
Chtěli jsme vyjet v 8:30, ale i tak to byl veliký úspěch, když se nám podařilo vyrazit v 9:00. V 9:17 jsme byli v Arenas u supermarketu Dia, ale otevírali až o půl desáté. Vodu jsme tedy nakoupili v menším obchůdku. Dojeli jsme do Poncebos. Tam bývá zaparkováno velké množství aut, ale není problém auto nechat na příjezdové silnici - vypadá to tam jako kilometr dlouhé parkoviště. Tady na parkovišti jsme potkali za celou dobu jediné Poláky.
Vydali jsme se známým kaňonem řeky Cares do Caínu. Páslo se tam spoustu ochočených koz, jenom jsme něčím zašustili v baťohu, už po nás lezly. Jsou to mrchy, napřed jedly mrkev, ale tou pak pohrdali a jedině chleba a sušenky. Šustění pytlíků slyšely i za roh a vylezly za námi i na kolmou skálu. Lidí bylo celkem hodně po celé trase, ale dalo se to, že to ještě neobtěžovalo. O víkendu to ale musí být hrůza, to nedoporučuji zkoušet.
|
|
Jako všechny průvodci a weby, i já se musím přidat a doporučit tuto trasu, kterou nesmí návštěvník Picos de Europa vynechat. Je to nádherný výlet, jde se po úbočí hory, napřed trochu do kopce, ale pak je to víceméně po rovince, po úzké cestičce (šířka tak na 4 lidi vedle sebe) vytesané do hory. Po námi byla stometrová strž, nad námi se do výšky přes kilometr a půl tyčily hory. Občas jsme procházeli tunýlky. Trasa vedla podél přívodního kanálu do elektrárny. Výstavba kanálu probíhala v letech 1915 až 1921, jeho spád je 1:1 000. Vedlejší úlohou kanálu bylo propojení vesnic Caín (autonomní oblast León) a Poncebos (Asturie). Postavit kanál muselo být v tomto těžkém terénu hodně složité, původní plány výstavby se taky několikrát modifikovaly, muselo se ručně razit 71 tunelů. Pracovalo zde 500 lidí, stavba si vyžádala 11 obětí.
|
|
Podle rozcestníku trvá cesta z Poncebos do Caínu 3 hodiny, odpovídá to čistému času pohodové chůze. Cesta zpět vede po stejné trase. Výlet se klidně dá jít i naopak (začínat v Caínu), ale to nedoporučuju ze dvou důvodů - za prvé v Caínu je restaurace (v půlce výletu je příjemné zde posedět, my si tam dali oběd) a za druhé u Poncebos je kopec, lepší je si ten sestup nechat na konec.
Na parkovišti jsme ještě laškovali s kozami, jednu jsem nalákal do pasti (mezi prkny v plotě) a zachytla se tam rohy, ale Hanka ji zachránila. Jedna koza lezla po Ditě a koukala jí do foťáku. Ještě jsme nakoupili v supermarketu Dia v Arenas - měli tam hodně levné sýry a jogurty. Pro zajímavost ještě přikládám profil trasy Posada de Valdeón - Puente Poncebos:
Odpočinkový den jsme se rozhodli strávit u moře. Jeli jsme na pobřeží, přes město Ribadesella a dál na západ do vesničky La Vega a na pláž. Opět jsme si užili krásných vln, bylo zde plno surfařů. Dno má menší sklon, myslím, že velké vlny u tohoto pobřeží není nic neobvyklého, je to tu vhodné pro začínající surfaře. Pláž je hezká, velká a bylo zde relativně málo lidí. Vesnička La Vega je taky příjemná, stojí v ní několik typických chaloupek na čtyřech nohách a s vyřezávanými ornamenty. Oproti turistickým městům, kde chaloupky slouží jenom jako atrakce, jsou zde prakticky využívané. Říká se jim "oreas", mají rozměr asi 4 x 4 metry a používají se jako skladiště na obilí. Nohy jsou velké zhruba 2 metry, aby byla chaloupka vysoko a byla chráněna před hlodavci. Prochází tudy svatá pouť do Santiaga, je značená velkou mušlí na cestě. Návštěvu této vesnice a pláže doporučuje Zdenda, protože to není žádný turistický shit.
Váleli jsme se na slunci (tentokráte jsem si trochu spálil předek) a zašli do hospůdky na kaňu. Zdenda s Hankou šli na výlet, my jsme se pálili dál. Jejich výlet prý stojí taky za doporučení, šli po kopci, kde je výhled na pláž i na hory (z moře je nahoru slyšet burácení vln), prochází se eukalyptovým lesem, který silně voní, i bambusovým houštím. V lese našli houby, ale protože jsme je nestihli zpracovat, tak jsme je nakonec museli vyhodit.
My jsme na jejich doporučení dali a aspoň jsme si vylezli kousek na kopec na vyhlídku, kde jsme si romanticky užívali západu slunce. Do kempu jsme odjížděli za tmy.
Pod Naranjo de Bulnes |
29.7. středa |
Dneska jsme chtěli vidět Picos de Europa jenom z dálky. Měli jsme v plánu navštívit pohoří Sierra de Cuerra, které se nachází mezi Picos de Europa a mořem. Z tohoto pohoří je údajně výhled jak na moře, tak i na Picos de Europa. Den jsme začali opět velice rozpačitě, ale tentokráte jsme to nezpůsobili my, ale počasí. V kempu jsme nakoupili zásoby (otevírají v 9 hodin), obsluhovala nás otrávená prodavačka, pro Španělsko nic netypického... Přes Arenas jsme dojeli do městečka Arangas a ještě kousek do Rozagás. Hory byly v totálních mracích, a tak nemělo smysl tam lézt kvůli výhledům. V Rozagás jsme si vyfotili starodávný kostelík, holky si užili na dětském hřišti a pohoří Sierra de Cuera jsme nechali na jindy. Jeli jsme do Poncebos. Z Poncebos máme naplánovaný výlet do Bulnes (lze dojet metrem) a potom trojúhelník pod Picu Urriellu (Naranjo de Bulnes), Collada de Pandébano a zpět do Bulnes. Zajeli jsme ale až do Sotres, protože na dnes jsme zvolili výstup na kopec Cabeza la Mesa (1609 m). Napřed jsme tedy v zatáčce pod Sotres vypadli ze silnice (v zatáčce je odbočka, my omylem zahli na prašnou cestu), pak jsme v Sotres zaparkovali před kontejnery, kde je zákaz stání, pak jsme tedy zajeli na druhou stranu parkoviště, kde bylo málo místa, tak jsme nakonec zajeli zase ke kontejnerům, protože se tam uvolnilo místo. Pozoroval nás týpek a myslel si, že jsme asi nějací testeři všech parkovacích míst. I když jsme vyrazili na cestu, tak těmto manévrům nebyl konec, protože jsme zjistili, že nejvýhodnější parkování je na prašné cestě, kde jsme se otáčeli před více než půl hodinou. Vrátili jsme se tedy do auta a definitivně zaparkovali na prašné cestě pod Sotres. Na cestu jsme vyráželi ve 12:30, to se nám zase něco povedlo.
|
|
Naše cesta ze Sotres vedla pořád směrem na západ, stoupali jsme pro auta sjízdnou cestou, tyto serpentiny jsme ale v mapě neměli. Odbočka na vrchol Cabeza la Mesa nebyl vůbec značen, takže jsme došli až do sedla Collada de Pandébano. Parkovalo zde hodně aut, i když výjezd sem měli zřejmě povolen jenom domorodci. Skutečnost a mapa na hodně místech neodpovídají, je to tím, že ty mapy nejsou kvalitní a jsou zastaralé (nesouhlasí to asi ani v době vydání mapy). V sedle jsem dali svačinovou pauzu, fotili hořce (to jako ty kytky) a pozorovali kraví hovna. Zdenda se podivoval broučkům, kteří si v lejnech stavěli chodbičky. Lítalo zde hodně hovad. Ze sedla se dá jít do kopce na chatu pod vrcholem Picu Uriellu (dle rozcestníku 2:40) nebo z kopce do Bulnes (dle rozcestníku 1:15). Rozhodli jsme se jít kousek do kopce podívat se aspoň z dálky na mohutný kopec Picu Uriellu. Říká se mu také Naranjo de Bulnes. My používáme ten druhý název, protože je zajímavější: hora Naranjo de Bulnes se jmenuje Naranjo, protože je oranžová (španělsky naranjo = pomeranč). Cesta nás bavila, že jsme došli až skoro k chatě, frenetický Zdenda si vyběhl dotknout se kopce, frenetický já si vyběhl až k chatě. U chaty stanovalo poměrně hodně horolezců. Kopec Picu Uriellu je dominantou Picos de Europa, je to kolmá stěna vysoká skoro půl kilometru. Pro horolezce je to vyhledávané dobrodružství. Jednoho jsme viděli, jak už je skoro nahoře na hoře.
|
|
Počasí zatím bylo fajn, pohoří Sierra de Cuerra bylo už taky bez mraků. Najednou ale přišel mrak, bylo už 19 hodin, tak jsme sprintovali dolů. Netušil jsem, kolik jsme toho vystoupali, k autu jsme došli za další 2 hodiny. Uvařili si a povečeřeli jsme na mostku přes potok, teprve potom jsme vyjeli domů do kempu.
Ribadesella |
30.7. čtvrtek |
Ráno pršelo. Když jsme vylezli ze stanu, tak ještě dost mžilo a i kvůli únavě ze včerejška jsme se rozhodli zajet jenom do Ribadeselly. Toto město je známe mimo jiné i díky neurozené manželce španělského korunního prince, jejíž jméno je Letizie Ortiz. Jaký vztah k tomuto městu ale má, to přesně nevím. Samozřejmě jsme měli problém se zaparkováním, všude jsou mraky aut. Ribadesella je hezké městečko s plážemi, dá se vylézt kousek na kopec a koukat na moře. My tedy koukali spíš na ústí řeky, kde nás zaujala loď, která těžila bahno. Bagr nabral hromadu ze dna, vyložil to na palubu a pak se loď nahnula, aby z ní vytekla voda. Na poště jsme koupili známky, napsali pohledy a hodili schránky - u pošty je moc pěkná schránka, která vypadá jako tlama nějaké obludy. Zajímavý je tu i kostel s velkou sochou kázajícího Ježíše. Poobědvali jsme rybu, já a Dita jsme se totálně přejedli, bylo toho strašně moc. Trvalo to do druhého dne, než jsme byli schopni zase něco pozřít. (Zbylé půlce zájezdu se to ovšem zdálo jako normální porce a po třech hodinách zase měli hlad.) Taky to celkově stálo 107,50 €.
Přesun do Santanderu, Llanes |
31.7. pátek |
Sbalili jsme stany a na pohodu z kempu vyjeli v 11 hodin. Prošli jsme si městečko Llanes - jeho stará část je fakt hezká.
Na koupání jsme zajeli na moc hezkou pláž Bellota, vedle ní se nachází ještě jedna. Mezi plážemi je vyhlídka, takže tu druhou pláž jsme mohli hodnotit jenom shora, ale taky vypadala velice lákavě. Už jsme bohužel nestihli navštívit jednoho z bufonů. To jsou tunely vymleté mořským příbojem. Když jsou vlny, tak z bufonů tryská voda jak z gejzíru.
V Santanderu jsme se ubytovali v kempu Cabo Mayor, byl plný, takže Zdendu, Hanku a auto ubytovali na jiné místo než mě a Ditu. Zajeli jsme na autobusák koupit na zítra lístky do Madridu. Večer jsme šli zhodnotit dovolenou do hospody naproti kempu, dali jsme si magatuňáka (ještě jednou doporučuji), holky si pochvalovaly lilek.
Vstali jsme v 6:00, slunce ještě nevylezlo. Ochranka kempu pořád hlídala, tak jsme jim jen dali plechové číslo od stanu a vypadli jsme. V 7:15 jsme odjeli na autobusák, jelo nám to v 8:00. Během cesty byla skoro půlhodinová pauza, řidič nám na hodinkách ukázal, kdy se jede dál. Do Madridu jsme přijeli v 14:00. Kolem autobusáku Avenida America je to škaredé, jenom široké silnice plné aut.
Madridské letiště má 4 terminály, první tři jsou na jednom místě, čtvrtý je jinde. Nevěděli jsme, ze kterého nám to letí, tak jsme autobusem číslo 200 dojeli na terminál T3, kde jsme vystoupili. Tento terminál byl zavřený, tak jsme postupně došli do dvojky, kde jsme zjistili číslo našeho check-inu a pak jsme zjistili, že tento check-in se nachází v terminálu T1. Madridské letiště známe dokonale. Letadlo mělo vylétávat v 20:15, ale dost pršelo a byly tam zmatky z nástupem (u brány svítila Praha, pak ji vypli, takže jsme ji šli hledat a ztratili tak pozici ve frontě), a tak jsme vylétávali se zpožděním. Blížili jsme se do bouřky, takže jsme si užili turbulencí. Samotnou bouřku jsme museli oblétnout, takže jsme si zaletěli nějakých 150 km nad Marseille a pak nad Ženevu, nad kterou byl vidět ohňostroj (já seděl nad křídlem, takže jsem nic neviděl).
V Praze jsme spěchali (přílet dle letového řádu 23:10, oficiální skutečný přílet ve 23:07), abychom stihli metro. Vypadalo to nadějně, protože mi baťoh vyjel jako první. Na ten Ditin jsme ale museli čekat ještě asi 20 minut, takže jsme jenom nočním autobusem dojeli na I. P. Pavlovu, odkud jsme si za 3 kila vzali taxíka domů.
P.S. Jestli se vám zdá, že často používám slovo krásný, nádherný nebo super, tak se vám to nezdá, ono takové bylo všechno.
Poznámky k vybraným tématům
Množství lidí
Picos de Europa jsou velice atraktivní hory, proto je s podivem, jak jsou málo navštěvované. Potkávali jsme pouze španělské turisty. Za celou dobu jsme navíc potkali jedny Poláky (kaňon řeky Cares), pár Holanďanů (jedni měli svatbu v kempu San Pelayo a jedni se ubytovali kousek od nás v kempu v Avínu - Zdenda obdivoval jejich obytný vůz a pak jim vysvětloval, že ho to auto zajímalo z technických důvodů nikoliv kvůli čórce) a taky Brity (v kempu v Avínu).
Na některých trasách jsme byli téměř sami. Pozor je potřeba si dát pouze na těch top výletech, jako je "Kaňonem řeky Cares" nebo "Kolem jezer Lago de Enol a Lago de la Ercina". Jsou to poměrně jednoduché výlety (ten druhý je pro babičky), a proto i navštěvované masou lidí, takže důrazně doporučuji nepodnikat je o víkendu.
Počasí
Všude se říká, že počasí v Picos de Europa je nic moc: "Počasí je dáno blízkostí Atlantiku, a tak v horách často prší, jsou tam mlhy a mračno a typické jsou extrémně rychlé změny počasí." Naše výprava asi měla štěstí, my si můžeme počasí jenom pochvalovat. Rychlost změny počasí jsme si užili jenom mimo hory, v Santanderu, kdy se na nás tak rychle přivalil lijavec, že jsme nestihli dostavět stan. V horách jsme si užívali sluníčka a hezkého počasí. Jenom jednou jsme zrušili výlet, ale to možná bylo způsobeno spíše únavou než tím ranním mrholením.
Takže naše zkušenost s počasím byla dobrá, ale fakta jsou fakta: "Pohoří Picos de Europa je místem s nejvyšším srážkovým úhrnem na celém Pyrenejském poloostrově." Protože v Picos de Europa často prší, je tam hodně vody a všechno je hodně zelené, tak se této části Španělska říká Zelené Španělsko, případně Zelené pobřeží (Costa Verde).
Mapy
Myslím, že se dá zobecnit, že mapy moc nesedí, že jsou hodně zastaralé. Naše mapy byly sice více než 5 roků staré, ale oproti skutečnosti se lišily výrazněji, než se za tu dobu mohlo změnit. Používali jsme mapu z edice Editorial Alpina. Překvapilo mě, že mapky v průvodci byly velice přesné.
Průvodce (knížka)
Hlavním naším rádcem a inspirátorem byla knížka "Picos de Europa - car tours and walks" z edice Sunflower landscapes (ISBN 978-1-85691-332-4).
Poplatky
Pozitivní na Španělsku je to, jak málo se vybírají různé poplatky (jako např. u nás vzdušné, plážovné, pobytovné atd.). Nevybírají se poplatky ani takové, které bychom mohli brát jako samozřejmost - neplatili jsme za jízdu po dálnici, za parkování v centrech měst (s tím by možná něco měli dělat, protože ta centra jsou přecpaná a je velice obtížné tam zaparkovat), za záchody (přitom bývaly čisté a vybavené toaletním papírem a mýdlem). Neplatili jsme ani za vstup do komplexu Altamira, já se ale domnívám, že byl vstup zdarma kvůli španělskému národnímu svátku.
Služby pro turisty
Podle Zdendy prý Španělsko udělalo velký krok kupředu v oblasti turismu. Zlepšila se výbava a dostupnost kempů, jejich ceny jsou přijatelné. Viděli jsme hojně infocenter. Za houby stojí to cestování autobusem, kdy člověk netuší kdy to jede, odkud to jede a kdy vystoupit.
Obsluha
Vztah obsluhy k hostům je dost otřesný - většinou jsou otrávení a taky je pěkně štvou cizinci, kteří neumí španělsky.
K nám se chovali hezky, protože jsme začali mluvit španělsky. A i když jsme pak přešli do angličtiny, tak k nám byla obsluha mnohem vstřícnější
Doporučené trasy
- Vyjet metrem do Bulnes, potom do sedla Collada de Pandébano, k chatě pod Naranjo de Bulnes a pak přímo do Bulnes - část trasy jsme omrkli 29.7.
- Kaňonem řeky Cares - viz 27.7.
- Ze sedla Jito de Escarandi - viz 25.7.
Picos de Europa 2009
Autor: Uďo Hofman
Zasloužilí připomínači událostí: Zdenda, Hanka, Dita
Fotografie: Uďo Hofman, Dita, Zdenda, Hanka
Mapky: Uďo Hofman
Grafická úprava: Uďo Hofman
Odpovědný redaktor: Uďo Hofman
Vydání: jako jubilejní 30. publikaci vydalo nakladatelství The Turkey Cocks ©
pro děti, mládež, dospělé, důchodce a starce, v Praze 9.9.2009
Počet výtisků: maximálně jeden
Výtisk č.:
Pro čtenáře od 5 do 90 roků
NEPRODEJNÉ